Ráda bych se podělila o svůj zážitek, kdy jsem měla možnost promluvit se smrtí, i když to bylo jen pár vět. Stalo se to při jedné terapii návratu duše, kdy záměrem bylo znovu získat radost ze života. Při šamanských cestách jsem zvyklá opravdu na všechno, a co vidím, nikdy nezpochybňuji. Smrt jsem při svých cestách do ne-všední reality ale nečekala.

Za zvuku bubnu se vydávám do dolního světa, vždy po boku se svými spojenci. Před očima se mi rozehrává příběh. Vidím klientku, má na sobě uniformu zdravotní sestry a je velmi smutná. Stažená do sebe, pokleslá ramena, zahalená v šedi. Najednou se objeví elegantní pán, moji klientku obejme a odchází spolu někam do černočerné tmy.  Všímám si, že je spokojená v jeho objetí, choulí se k němu a dá se říct, že k němu vzhlíží. Připadá si u něj v bezpečí. Jakoby jí nabízel místo, kam se může schovat.

Sleduji tento výjev a přemýšlím, kdo to může být. Manžel, přítel, učitel, otec? Proč to všechno vypadá tak smutně, chladně a klidně? Kráčí spolu spokojeně do tmy, do bezpečí. Chystám se narušit tuto zvláštní atmosféru.

Ptám se ho: „Kdo jsi?“

Nikdo však nepromluví, jen opět ten podivný klid a ticho. Takový klid, až se to i mně samotné začíná trochu líbit. Cítím, že jsem na místě, kde už nikoho nic nebolí. Všechno to probíhá v takovém zvláštním tichu a míru, až mi začíná docházet, s kým to vlastně mluvím, naproti komu stojím.

Stojím naproti Smrti. Je to zvláštní pocit, snažím se jí co nejvíce prohlédnout. Snad si i ten pohled zapamatovat. Můj spojenec mě začíná upozorňovat na záměr, který jsem si dala, tedy vrátit klientce do života radost.

Klidným hlasem pronesu: „Vrať mi ji.“

„Ona sama se mnou chce být, sama mne zavolala, sama mne vyhledala,“ přichází odpověď.

To mě trochu překvapilo, ale mlčet nezůstávám a reaguji: „Nadešel čas se rozloučit, nesvědčí jí to už více, pobývat v tvojí přítomnosti.“

Po těchto slovech se nad námi objevil orel a Smrt odnesl. Vracím se za zvuku bubnu do všední reality a všechno klientce vyprávím. Potvrzuje a vzpomíná si, na střední zdravotnické škole uvažovala vážně o smrti, tedy sebevraždě. Smrtí byla doslova fascinovaná a dá se říci, že k ní utíkala. Nechtěla tady žít. Zemřela jistým způsobem v 17 letech, přesto že žila dál. Zemřela jiným druhem smrti, takovým, jenž nás obírá o ducha a ponechává nás bez života a bez radosti.

Smrt, už jen to slovo zní pro někoho dost mrazivě. Chování Smrti mě ale překvapilo. Je ledově klidná. Není ani hodná, ani zlá, není smutná, ale ani veselá. Nemá žádné otázky, ani podmínky. Není škodolibá ani mstivá. Je vlastně moudrá. Je to klid a velká síla. Nikdy není potřeba ji vědomě vyhledávat. Přijde sama, až nadejde čas.

Tento článek vznikl s laskavým svolením všech zúčastněných. Děkuji Vám.