Zápisky z cesty do Ekvádoru, do amazonské džungle, o které bych se ráda podělila, když jsem objevila svůj zmuchlaný sešit.
Cesta
Nudnou cestu letadlem z ČR do Jižní Ameriky popisovat nebudu. V Ekvádoru, Quito se setkávám s členy naší skupinky. Zdají se být fajn, Někteří asi nevědí, do čeho jdou. Jako bych to snad já věděla. Zatím převládá zvědavost.
Všichni se nasoukáme do malého minivanu, kterým odjíždíme směr amazonská džungle.
Řidič nám zastaví ještě dokoupit pár věci v supermarketu. Ten je úplně jiný než v Evropě, kde zabírá půlku obchodu maso a alkohol. Tady je do půlky vyskládaná zelenina a ovoce, už jen asi 10 druhů banánů zabere z celkové plochy celkem dost místa. Koupíme ovoce, které stejně nemůžeme, ale to ještě nevíme. Na místě je budeme muset odevzdat.
Jedeme dál. 
Cesta do džungle trvá asi 5 hodin. Stavíme ve výšce 4.100 m.n.m., kde je dost mlha a není nic vidět. K tomu je pěkná zima.
Za několik hodin sjíždíme dolů z kopců. Čím níž se dostáváme, tím větší teplo, dusno a vlhko cítíme. Už to začíná, 90 % vlhkost je tady a na dlouhou dobu se jí nezbavíme.
Krajina je úžasná. Kopce pokryté palmami, vodopády, nádherná flóra. Faunu jsem zatím nepoznala. Ale silnice jsou děsivé. Na některých místech sesuvy půdy, stoupání a klesání po dos
ti klikatých cestách. Podél silnice rozpadlé chatrče, ve kterých sem tam někdo bydlí.
Stavíme se na polední oběd ještě v civilizaci, neboť zanedlouho vstoupíme do pralesa, kde sotva někoho potkáme. U silnice je motorest. Jídelna, tedy přesně řečeno chatrč pokrytá vlnitým plechem s televizí na řetězu, kde zrovna běží jihoamerická telenovela.
Připadám si jak ve filmu od Tarantina. Slepice pověšený na prádelní šňůře a líně se točící ventilátor.
K jídlu jsme dostali vařenou juka a rýži s kuřetem. Je to místní typické jídlo. Mají ho všude a stojí kolem 2 USD.
Po dlouhé cestě konečně přijíždíme do města Tena, legendárního výchozího místa pro vstup do amazonského pralesa. Všechno je tu původní. Přesně jako v dokumetech na ČT2. Dokonce i kruhový objezd s obřím indiánem. Projíždíme dál městem. Musím říct, že to má velmi zajímavou atmosféru.
Po několika kilometrech jsme na místě. Stavíme u dřevěné boudy. Beru si batoh, který je větší než já. Jsou tu k dispozici holínky, nepostradatelná součást výbavy, když se pohybujete v džungli. Za prvé proto, že nevíte, kdy se budete brodit vodou, a taky kvůli hadům a jiným pralesním zvířátkům. Další nepostradatelnou částí výbavy je mačeta, ale tu bohužel nemám.
Je vedro a dusno na padnutí a to mám teplo ráda.
Pak to přijde. Cesta džunglí! Do kopce s vypětím všech sil, z kopce po hlavě, převýšení cca 80%. Brodíme se přes řeku, je to všechno krásný a zároveň příšerný. Cítím, že si tady asi hodně sáhnu na dno svých sil. Zároveň mi v hlavě běží, že pokud se mi něco stane, tak už se touhle cestou těžko vrátím po svých a co teprve první pomoc! Leda tak vrtulníkem a ten tu mají jen vládní příslušníci, takže nic. Nakonec se jako zázrakem vyštrachám nahoru do osady.
Záhada číslo 1. Je tu vůbec signál? Na co člověk hned nemyslí, když se mu uleví.