Probouzím se do nového dne uprostřed džungle s baterkou v ruce. Škvírami ve stěnách prosvítá světlo. Slunce tady vychází v 6 hodin ráno. Jsem obklopena nezaměnitelným zvukem pralesa. Přes den je větší klid a ticho, i když ne tak docela. Pořád to šumí, cvrčí, syčí, nedaleko šumí řeka a je slyšet zpěv a volání různých ptáků. V noci se otočí volume razantně doprava.

To byla zase noc. Když jsem se rozhodla jít v noci na záchod, omylem jsem zabrala baterkou i stěny. Ten pohled, který se mi naskytl, bych si s radostí odpustila, protože jsem zasvítila asi na 15 obřích švábů, kteří v tu chvíli prchli do všech světových stran. Od té chvíle jsem se rozhodla hlavně neusnout a svítit baterkou každých 5 minut kolem sebe a odhánět tak šváby a další zvířata. Protože co kdyby mi chtěli vlézt do pusy nebo do ucha, nebo jen tak po mně lézt. Když na tak velkého švába šlápnete, musí vám přinejmenším upadnout noha nebo budete půl dne z toho velkého křupnutí kulhat. Nakonec jsem stejně usnula, strachy a vyčerpáním.

Je čas na snídani. Každé ráno nás volají na snídani hrou na flétnu. Říkám tomu volání ptáka Snídaňáka, na které jsem toužebně čekala celou noc. Před tím, než vylezete z postele a než si natáhnete boty, je potřeba zkontrolovat, jestli vám přes noc do bot nevlezlo pralesní zvířátko, jako pavouk nebo šváb apod. Při vzpomínce na dnešní noc se poptám po nějaké volné moskytiéře.

Konečně jsem se dočkala. Snídaně. Mám neslazenou kaši, kousek juky, pár koleček mrkve a banánu. Na chuť kaše si nemůžu zvyknout a i přes ten velký hlad ji nemůžu sníst celou. Jídlo je součástí léčení a proto jsem tady. Když mě přepadnou myšlenky na to, že chci zoufale domů, musím si připomenout co mne sem vlastně přivedlo. Už několik let jsem permanentně nemocná a pluji z nemoci do nemoci. Z angíny, která trvala 2 roky, do všech možných zánětů přes bolesti zad a kloubů. Dle lékařů západní medicíny jsem zcela zdravá. Já ani moje okolí si to nemyslíme. Navíc už jsem z toho všeho vyčerpaná, protože když vám něco pořád je a vlastně jste úplně zdraví, je to náročné přinejmenším v tom, že nevíte jak se máte ke svému tělu chovat. Jako k nemocnému nebo jako ke zdravému? Přijela jsem pro léčení a vkládám do léčivé síly pralesa velkou víru.

Život v džungli je bezpochyby úchvatný, je tady neobyčejně krásně, ale chtěla bych tu žít? Připomíná mi botanickou zahradu s jejím skleníkem Fata Morgana, kde se můžete projít v tropickém a subtropickém klimatu mezi všemi rostlinami a květinami. Když prohlídková trasa skončí, vyjdete zase do středoevropského klimatu a po betonovém chodníku dojdete na první autobusovou zastávku. Tady ne. Jste pořád jako v prádelním hrnci pod jeho velkou poklicí a daleko od domova. V noci mi bývá docela zima. Spím v několika vrstvách a ještě v mikině.  Všechno mám vlhký, deku i oblečení. Další oblečení mám v uzavíratelných pytlích, a to si šetřím.

Pozoruji místní domorodé pomocníky. Pořád chodí s mobilem, který jim dost často zvoní. To by mě zajímalo, kde tady vzali signál, pomyslím si a jdu si překontrolovat ten svůj. Jenže ten můj už je dávno vybitý. Možnost signálu mě tak zaskočila, že to stojí za průzkum. Vrátím se na své pozorovací stanoviště. Po chvilce mi to dochází. Záhada číslo 1 vyřešena. Signál tu není, jen místní indiáni milují, když jim ten telefon aspoň jen tak hraje a nikdo jim volat nemusí. Vlastně proč telefony, když tu mají úplně jiné vymoženosti, jako telefonní stromy a taky telepatii.

Dnes v noci se bude pít Ayahuasca. Je to nápoj tak kontroverzní a magický, že nad ním zůstává rozum stát. Tady ho pijí už od útlého věku. Má prý ohromnou léčivou sílu, dokáže pomoct při nemocích jako je HIV, různé závislosti a nádory, takže můj zdravotní problém bude pouhou prkotinou. Chci ji poznat a zažít, zároveň mám respekt. Do setmění zbývá ještě několik hodin.

Pokračování příště…