Váránasí, je jedno z nejstarších osídlených měst na světě. Mísí se tu živí s mrtvými a to doslova. Kdo tu žije, ten tu na smrt čeká. Kromě turistů a místních domorodců, kteří si zde vybrali místo pro svůj domov, tady potkáte hromadu starých Indů, kteří tady vážně na smrt čekají, protože věří, že kdo zemře ve Váránasí, dosáhne stavu tzv. mókši. Je to stav, kdy se vaše karma zcela očistí a nebudete se tedy muset znovu a znovu rodit. Myšlenka dobrá, ale jak je to doopravdy?

Mezi těmi všemi se tu pohybuje ještě další sorta lidí, a to jsou ti, kteří se na tom všem snaží velmi nadstandardně vydělat, a to za každou cenu. Bohužel to celou spiritualitu města dost degraduje a vytváří pocit marnosti všech místních výjevů.

Ganga

Ganga je podle všeho jedna z nejvíce znečištěných řek na světě. Tečou do ní všechny splašky z celého města, moč z místních rádoby pánských záchodů, na dně je pohřebiště malých dětí, svatých mužů a těhotných žen, kteří nemohou být spáleni na břehu řeky, ale jen pohřbeni. Také prý v ní plavou nedohořelé ostatky těl, ale o ty se rádi dělí k obědu místní psi. V řece plavou rozmočené květinové obětiny a další neidentifikovatelné předměty. I přes to všechno mi přišla voda záhadně průzračná a bylo vidět krásně na dno, což mě překvapilo. To je však z pohledu zimního období. V letním období Ganga může připomínat Hostivařskou přehradu v půlce letních prázdnin. Dokonce jsem slyšela, že Ganga má ve vodě něco jako antibiotika, ale tady bych se vážně nesázela. Celou Gangu můžete přejet nebo brázdit lodičkou s převozníkem. Místní naháněči vám ji cpou hlava nehlava a je to chvílemi nervy drásající. Protože, když během hodiny neslyšíte pomalu nic jiného než „Boat madam?“ Jste přeboatovaná.

Ve Váránasí se všeobecně traduje jeden příběh a to takový, že řeka Ganga smývá vaše hříchy a napravuje karmu. Podle našeho majitele hotelu, kde jsme bydlely, platí tohle spásné pravidlo pouze jednou. Jen jednou dokáže Ganga smýt všechny hříchy a napravit karmu. Poté už se prostě jen koupete. Každé ráno se dalo u řeky potkat pár koupajících se hříšníků, kteří přišli smýt svoje každodenní nánosy. Dost mi to svým způsobem připomnělo naši zpovědnici s panem farářem, kdy se místo koupání ve vodě, odříkávají otčenáše a člověk je hned o pár kilo hříchů lehčí.

My jsme se vydaly prozkoumat druhý břeh Gangy a jedním stařičkým betelem omámeným převozníkem ve staré loďce, která pamatovala lepší časy. Chvílemi jsem měla strach, jestli nás v prostředku řeky nevyklopí, ale dali jsme to. Z druhé strany Gangy je pláž s všudypřítomnými posvátnými krávami a zase bordel. V době indického svátku Indové vstupují do Gangy právě ze strany pláže. Najdete tady dokonce i převlékárny. I na druhé straně jsou nabízeči loděk a dalších atrakcí.

Gháty

Váránasí je podél břehu Gangy lemované gháty neboli schodišti. Najdete jich tu 100. Nejnavštěvovanější jsou Dashashwamedh Ghat, Manikarnika, Triphura Bhaivari a další.

Dashashwamedh Ghat toto místo má atmosféru, každý večer po setmění, kdy se tu koná Ganga pudža. Brahmáni provádí asi půlhodinovou rituální modlitbu. Je to oslava bohů s hudbou, tanci a hořícími ohni. Brahmáni jsou kasta vzdělanců a kněžích v Indii. Při pudže se hodně zvoní na zvony, vše je doprovázeno zpěvem a hudbou. Brahmáni hrají také na mušle.

Všude je opět milion lidí, někteří tuto slávu sledují z lodiček na řece.

Manikarnika Ghat, spalovací ghát, krematorium. Tam jsme se vždy dostaly až za tmy, což mělo úplně jiný rozměr, než přes den. Když jsme se blížily ke spalovacímu ghátu, místní na nás pokřikovali „no camera“, na spalovacích ghátech se nesmí fotit. Jsem nesmírně ráda, že tady smrt považují za přirozenou součást života, neukrývají ji před světem, tak jako my, kteří umíráme v nemocnicích a většinou sami. Máme na to krematoria, o kterých ani nevíme, kde přesně jsou a zkrátka smrt je něco nepřípustného a nikdo by ji neměl vidět. Tady se smrt bere, za přirozený koloběh života, stejně tak jako narození. Říká se, že na tomto ghátu nesmíte plakat protože tím zadržujete odcházející duše.

Nicméně ghát Manikarnika na mně nejdříve působil trochu jako Matějská pouť v pražských Holešovicích. Když přicházíte ke spalovacímu schodišti, musíte projít kolem obří váhy. Stejnou měli na Dorotu Máchalovou, když v pekle vážili její hříchy. Tady slouží k vážení dřeva. Dřevo na váhu si kupuje každá rodina a je poměrně drahé. Pokud nemají dostatek peněz na dřevo, nespálené zbytky těla se nahází do Gangy spolu s popelem. Potulní psi jsou tak zásobeni dostatečným množstvím potravy, ale podle toho taky vypadají. Většinou dost zbědovaně, jsou divocí a mají různé nemoci.

Obchodník se senzací

Když pokračujete dál po ghátu, dojdete ke stánku s brambůrky, čajem a kolou. U stánku nás odchytil obchodník se senzací jménem Smrt a mrtvoly. Hned nám nabízel, abychom šly blíž k hranicím, kde spalovali těla, asi nasát tu pravou atmosféru. Ujišťoval nás, že mají každý den „fresh body“, čerstvá těla a několik těl denně.  On tam pracuje protože… „karma, you know“. Nevím, jestli je jeho karma úplně čistá jako čerstvě napadaný sníh, ani nevím, jestli si jí prací průvodce po krematoriu nějak zázračně vylepšuje. Když jsme nereagovaly nebo byly možná dostatečně ledově klidné, aspoň na oko, protože dostat se do vyváženého stavu, na takovém místě vyžaduje dost značnou sebekontrolu, přihodil nabídku, že nás vezme na prohlídku hospiců, které nad tím vším hořícím výjevem impozantně zářily. Do těchto hospiců chodí Indové už na úplném konci života, je tedy plný živých nebožtíků, kteří už nevnímají okolní svět. Většinou vás vezmou na exkurzi do hospice a potom po vás vyžadují nemalý obnos peněz, na dřevo. Když jsme zdvořile a sebe kontrolovaně odmítly, něco zamumlal, vrátil se ke stánku a věnoval se jednomu turistovi, který ve stánku kouřil trávu. No bůh a všech 300 indických božstev mu pomáhej. Měnit si vědomí a vstupovat do jiné reality už v tak dost jiné realitě, to chce odvahu.

Alkohol je v celém 3,5 milionovém městě Váránasí prý zakázán, ale přesto se každý večer na Ganze klouzal disco parník srovnatelný s parníkem Luboše Nováka a tam teda alkohol byl. Taky se žvýkají betelové listy, asi v hojném množství, vidět je to na stavu chrupu místních. Zuby jsou červené a dost prohnilé. Nejdříve si myslíte, že k obědu zakousli králíka, ale listy pouští červenou barvu a tím se všechno vysvětluje. Betelové listy se prodávají u každého stánku, jako u nás cigarety.

Stát v noci na spalovacím ghátu v nejstarším městě na světě ve vás zanechá stopu, ať chcete nebo ne. Celý kremační ghát na vás tak nějak padne a nechystá se ani v nejmenším slézt. Vnímáte popel, zapálené hranice, cítíte nezaměnitelný pach páleného masa a lidských kostí, kolem ohňů pobíhají vyhublé bytosti, kdo je živý a kdo už ne, to se trochu ztrácí, mezitím vším stojí netečně krávy a pobíhají hladoví psi. Smrt je tu očekávaným hostem. Pár jedinců celou tuhle neutěšenou scenérii pro věčnou památku natáčí.

Resumé

Procházely mnou neustálé pocity zimnice, jakoby na vás sahala samotná smrt a další fyzické vjemy, ne zrovna příjemné.  Necítila jsem, že by zde šlo všechno jako po másle a všechny duše ihned odcházely spokojeně tam, kam mají. Cítila jsem na každém kroku všudypřítomnou smrt. A uvědomovala jsem si, proč se každý večer a každé ráno, konají mše, které zvyšují vibrace tohoto místa. Bez nich by to totiž vůbec nešlo, ani bez těch tklivých písní, zvonů a strašidelného mumlání manter do mikrofonu  již od 5 hodin ráno a dalších Váránaských zvyků. Pochopila jsem, že tohle všechno k tomuto místu neodmyslitelně patří, stejně tak jako tisíc chrámů a chrámečků, zasvěcených všem možným božstvem.

Na tomto místě prapůvodní Indie, jsem mohla strávit pár dní, ale upřímně, umřít bych sem asi nejela.