2.den

Den číslo 2 právě začíná. Je 8h ráno, vstáváme a jdeme na snídani. Vstávala jsem s domněnkou, že budeme bojovat o 10 euro. Za noc se snídaní a večeří, kterou jsme si nechali extra dovézt, jsme v penzionu Aura zaplatili 15 Euro na osobu. Je to vlastně  po slevě, kterou jsem si svým udiveným výrazem ve tváři sjednala. Udiveným proto, že jsem zaměnila marky za eura a když mi paní řekla cenu 60 marek za pokoj, tak mi klesla brada a to vyvolalo okamžitou reakci paní majitelky, která hned šla s cenou dolů. V Bosně mají měnu označenou zkratkou KM a znamená konvertibilní marku. Pro větší přehlednost, jsme jejich měnu hned radši přejmenovali na kilometry.

Chystáme se přesunout do centra Mostaru k legendárnímu mostu, kde jsem včera našla přes Booking ubytování v apartmánu. Mám v plánu tady ochutnat plejskavice, ale to asi neprojde, protože nesmíme jíst maso a ani pít alkohol, ale včera jsme měli pivo. Dneska už bych si ho nedala, protože mám chuť na víno.

K apartmánu jsme dojeli bez problémů a Luboš z něj byl tak moc nadšenej, že ho označil za hvězdnej a mě za božanskou. Tady platíme za noc 20 kilometrů resp. 10 euro bez snídaně, je kousek od mostu a všeho dění. Miriam si připadá jako ve snu, já jako v poválečným filmu. Prostě je to vidět a možná se to dá i cítit. Nedávná přítomnost války, se vidí na rozstřílených domech, ale i v očích tamních lidí.

Dopoledne se máme sejít s naší skupinou, s kterou jdeme zkoumat bosenskou hádanku. Máme se všichni společně sejít v Počitelji, vzdáleném asi 150 km od Visoko a meditovat na počiteljským hradě. Jedná se o pozůstatky hradu, mezi mešitou a kostelem. Hodně zajímavý místo a velkolepý výhled na řeku Bunu.  Úplně nahoře v zachovalé rotundě, jsme utvořili kruh, vytáhli nástroje a začali hrát. Příjemně to tam na mně dýchlo, pár slunečních paprsků, neskutečnej vichr a do toho všeho vibrace šamanských bubnů, zvonků a digeridoo.

Všechno bylo fajn do té doby, než se objevila na scéně jedna úplně cizí paní s ladičkou v ruce a začala „léčit“. Naši organizátoři ji nabídli místo v kruhu a ona s lehkostí přebrala hlavní vůdcovskou roli ve skupině. Na mně tohle bylo opravdu moc. Dávala Janě ruku na čelo a Lubošovi na srdce a mluvila přitom hodně divný věci jakože: “ já tě znám, my se známe, už jsme spolu tady byli, už jsme se setkali“. Jako vrchol sugestivní manipulace vytáhla příběh o tom, že je strážkyně zlatýho světa, ovládá draka, navíc je majitelkou zlatých klíčů od brány do tohoto světa, aby pustila draka dovnitř. A mimo jiné, představte si, že Jana a Luboš, jsou taky majitelé zlatých klíčů, které ona hledá. Jako bonus se vytasila se supertajným místem na pyramidě Draka, které zná jen ona a drak. Bohužel svojí kreativitou zaujala a naši vedoucí zájezdu s ní domluvili další setkání tentokrát na pyramidě Draka. Neeeee. Prooooč???? Zdá se, že o téhle paní ještě uslyšíme.

Když všichni odešli a prostor se skoro vyprázdnil jsem na zdi uviděla napsáno tmavě zelenou barvou moje jméno. Stálo tam Eli. Takže taky už jsem tady byla a tudíž jsem tu asi správně a těším se na další dobrodružství, které stoprocentně zastíní mystery zážitek s dračí ženou.

Další naší zastávkou byl pramen řeky Buny se svou monumentální obří skálou, která vypadala, že na vás každou chvíli spadne. Byl to hodně silnej pohled a zážitek, který na mne působí ještě teď.  Na lodičce za 2 eura se dostanete do jeskyně, kde vyvěrá pramen z hloubky 35m a kde bydlí nespočet holubů a podle toho to tam vypadá.  Miriam si vodu nabrala do láhve a vypila jí. Zatím žije. Místo je hodně známé a najdete tam spoustu restaurací přímo u řeky a stánků s orientálními věcmi a dalšími suvenýry. Ale pořád tady hlavní roli hraje fantastická příroda, skála a řeka, takže hospůdky a ostatní komerce vůbec neruší atmosféru místa. Stojí to za návštěvu.

Vracíme se do Mostaru. V plánu máme trochu prozkoumat okolí mostu a dát si někde dobrou večeři. Když dojdeme na most zrovna se nachomýtneme ke skokanům. Je to místní tradice. Místní borci za pár kaček, které vyberou od publika na mostě, skáčou z výšky 25m. Skok samotný mě nefascinoval tak, jako běhání místních chlapců po okraji mostu, které nahánělo fakt hrůzu z toho, že každou chvíli spadnou a to ne přímo do řeky, ale úplně mimo ní.

Už se stmívá, ale v uličkách to stále žije a restaurace u řeky lákají na ryby. Dáváme si červené víno. Luboš se začíná otvírat. Vypráví nám o svém životě a občas to prohodí vtipy, které moc natáhnou. Užíváme si noční život v Mostaru a připravujeme se na zážitky dalších dnů, na které se nedá na této cestě dopředu připravit.

Pokračování brzy…