Budíček. Je přesně 7:15 a my vstáváme. Naproti přes ulici je cukrárna, má ještě zavřeno, ale na její výloze se už odráží podzimní slunce. Už se nenechám zmást. Venku to sice vypadá na letní teplý den, ale zatím teploměr ukazuje jen na 5 stupňů. S počasím v září je to v tuto dobu tak, že přes den se to dá zvládnout v tričku a večer jen s bundou a pletenou šálou až na zem. Teploty se tu pohybují mezi odpolední dvacítkou a večerními čtyřmi stupni. Prý snad poprvý v historii lidstva je v září v Bosně zima.
Luboš už je čilej a pobíhá sem a tam, Milan vaří čaj a Miriam se mnou jde bojovat o koupelnu. Dnes máme v plánu hodně zážitků. Jedním z nich má být společná meditace se skupinou na mostarským mostě, kterou doborovolně z vlastního rozhodnutí vynechám. Odpoledne chystáme návštěvu Medjugorje, známé poutní místo všech věřících. A na to jsem tedy dost zvědavá, protože když tam jezdí celej svět, tak na tom něco bude.
Všichni odchází meditovat na most, který je v tuto hodinu ještě prázdný. Slunce začíná sílit a aspoň trochu se oteplilo. Procházíme kolem rozstřílených domů, stojí tu jako nesmazatelná vzpomínka na nedávné válečné události. Hodí vás to do myšlenek, že jen 1.000 km od vašeho domova něco takovýho vůbec bylo a jaký to bylo a jak málo stačí k tomu, aby to bylo. Užívám si svojí harmonizační procházku Mostarem a nasávám atmosféru obyčejnýho pracovního dne bosenských obyvatel. Otevřená a jednoduchá mentalita mě baví. Kolem mostu už to žije, kavárny a bary šumí tlacháním místních i turistů ze všech koutů světa, kteří si užívají pravou bosenskou kávu z džezvi (konévka na vaření kávy). My uzavíráme náštěvu Mostaru stylově, kávou a bosenským zákuskem, baklavou a krém pitou. Je to tak sladký, že okamžitě scháníme v okolí něco slanýho, aby jsme se z toho cukrovýho šoku do večera dostali.
Vyrážíme za dalším dobrodružstvím do Medjugorje. Tenhle nápad se zrodil až na místě, nebyl plánován, ale když jsme zblejskli ceduli Medjugorje 25 km, jedeme tam. Průzkumníci nadpřirozených jevů si jev zjevení panny Marie, nesmí nechat za žádných okolností ujít. Luboš už tu byl a prý žádný velký šlágr, já jsem o tomhle místě jen slyšela z vyprávění a ostatní jsou na tom podobně.Pravidlo žádnýho očekávání je na místě. Přijíždíme do dokonale upravenýho městečka. Dokonalé ulice lemované dokonalými výlohami s dokonalým sortimentem. Sochy Ježíše, panny Marie, oltáře, svěcené vody, modlitební pomůcky a všechno to, co nikde jinde nekoupíte nebo aspoň ne v takovým množství. Vedle kostela,kam proudí neustále davy lidí, najdete dokonalou velkou dvoranu vybavenou množstvím zpovědnic, kde můžete odhodit všechny hříchy a vykoupit se modlitbami. A kdybyste se u toho náhodou nudili, mají i televizi. Dokonale zastřižené trávníky, dokonale upravené květiny, dokonale vyznačené přechody, té dokonalosti je tak nějak moc, až to vypadá trochu děsivě.
Když opustíte tohle dokonalé městečko s kostelem a budete se řídit cedulemi na Vrch zjevení, dostanete se oklikou na místo, kde k němu v roce 1981 došlo. Před námi je mega kopec posetej mega šutrama v barvě červené hlíny a konec v nedohlednu. Tak vypadá Křížová cesta v Medjugorje. Luboš to vzdává a odchází na polívku. Výběr je, protože i tady najdete spoustu kaváren a souvenýr shopů, a hádejte s čím.
Slunce už je v plný síle, chci se svlíknout z kůže. Předbíhá mě babička s hůlkou, která je bosá a každou chvíli se modlí na kolenou a líbá matičku zemi. Míjíme různě velké modlící se skupiny, v čele s přísnými faráři v černých rouchách, které jim při výstupu mezi kameny překáží. Všichni se modlí, odříkavají modlitby nebo zpívají. Někteří mají i stejná trička se jménem farnosti, ke které patří. Aha, tak takhle vypadá místo zjevení. Konečně jsme nahoře. Pár kroků a socha panny Marie v životní velikosti je nadosah. Kolem je plot, za něj se nesmí a tak tu všichni různě posedávají, klečí a modlí se. Slunce paří. Sednu si na jeden tmavě červený kámen, chci si užít energii a sílu, za kterou všichni jezdí. Síla to je, ale jaká? Přesně tyhle pocity, bych nepopsala jako příjemné. Sleduju procesí lidí. Spousta z nich by nejradši přeskočila plot, aby si mohli na sochu úplně vlézt. Vyštrachám se trochu výš, kde je dřevěný kříž s Ježíšem, tam přichází větší klid a mír. Když ještě naposled míjím sochu panny Marie klid a mír opět mizí. Vzdávám to a mažu pryč, závidím Lubošovi polívku a chládek pod zelenými stromy.
Můj první zápisek o jevu v Mejdugorje: pokud se rozhodnu toto místo ještě navštívit, vyhnout se soše panny Marie, to místo na mne nepůsobilo energeticky úplně dobře. Naopak u dřevěného kříže a dál nad ním, vhodné místo na meditaci a také ke sledování všech nadpřirozených a nepřirozených jevů. Zajímavostí je, že dál nad křížem není ani noha a můžete tam v klidu a tichu pobýt sami v sobě.
Jak těžce se jde nahoru, tak ještě hůř se jde dolů. Když jsem šla nahoru, říkala jsem si, že pak dole koupím i já nějaký suvenýr. Teď si odsud nechci odvést nic. V Medjugorje plyne čas záhadně rychle. Večer už se blíží a my máme 2 hodiny na to dojet do Visoko a sejít se s naší skupinou.
Do Visoko už přijíždíme za tmy. Na sjezdu z dálnice platíme 2,5 KM a jsme vpuštěni do městečka se záhadou, za kterou jsme jeli stovky kilometrů. Míjíme krásnou bílou nadčasovou vilu se zahradou, která svými franzouskými okny osvětluje tmavou ulici. „To by mě zajímalo, kdo tady bydlí?“ uvažuju nahlas. „Tady bydlí faraóón“, pronese Milan do navigací nasvícenýho auta. Výbuchy smíchu nám rychle mizí z obličejů, když už asi po pátý objíždíme stejný kruháč. Navigace selhala, neukazuje nic. Už to začíná. Jsme ztracený. Jsme v časový smyčce. Jsme přinejmenším v jiný dimenzi. Jsme v pytli.
Po nějaké době, a to je dost relevantní, protože když se vám chce na záchod, máte žízeň a hlad, tak je i chvíle jako 8 hodinová pracovní doba v těch nejtežších podmínkách, jsme našli ceduli, která vede k tunelům pod pyramidou Slunce. Dle instrukcí jsme se měli držet pořád vpravo, dojet ke hřbitovu, tam zatočit doleva a je to. Dle našeho orientačního smyslu, který bude asi dost pokulhávat za naším smyslem pro humor, jsme dojeli na sráz, kde jsme se sotva otočili. Naproti nám se objevilo auto. Pro nás v tu chvíli dar z nebes a naše záchrana, která ale o tom, kde se nachází hřbitov neměla ani páru. Jsme opět opuštený, dle výrazu Miriam, ještě pár minut a budeme i my sami hřbitov potřebovat. Luboš to tu nepoznává, ikdyž tu už byl. Něco je špatně. Vracíme se na cestu, kde jsme špatně odbočili a zkoušíme silnici číslo dvě, pokus číslo padesát. Ta nás zavede k podivnému domu, který zevnitř svítí červeně. Tady asi faraón nebydlí. Nikde nikdo, bezbřehá tma utápí všechny naše naděje na včasný příjezd a vypadá to, že na příjezd vůbec. Rozhodneme se jít dovnitř a zeptat se na cestu, přesně jako v tý kultovní pohádce o Jeníčkovi a Mařence.
Ve dveřích se objeví vysoký obtloustlý muž v košili a zavede mě dovnitř. Uprostřed červeně osvětlené místnosti, která je celá prosklená, stojí starý stůl. To nejlepší má už za sebou a to nejen ten stůl, ale i ostatní nábytek vypadá, že se co nevidět rozpadne. Kromě červených světel registruju i zelená. Díky podivnému nasvícení si připadám jako v obřím akváriu, ale místo ryb jsou tu jen dva muži s lahví alkoholu uprostřed a mariášovými kartami, všechno je zahaleno všudypřítomným mlžným oparem z cigaret, který vytékají z archaickýho popelníku přímo na ten stůl. Působí to tak bizarním výjevem, že by to v tuhle chvíli trumflo i samotný zjevení panny Marie přímo na tom stole. Ani oni neví, co hledám, ale ví, kde je hřbitov. Začnou mi vyprávět o hotelu na pyramidě Slunce, který provozuje nějaká Němka. Já ale nechci hotel, ani Němku, chci hřbitov a odbočku doleva. Koutkem oka zahlédnu venku pohyb. Vedle našeho auta parkuje další auto, jsme zachráněni, je to majitelka našeho ubytování. Přijela pro nás, protože nás už naše skupina hledá.
Náš příjezd do údolí pyramid nebyl vůbec jednoduchý, protože když se dokážete skoro na hodinu ztratit na 2 km čtverečních, může to znamenat úplně cokoliv…