„Existují mezi námi hrdinové, kteří nám svojí silou, smíchem a nikdy nekončící ohromnou touhou po životě, ukazují malichernost našich problémů, splínů a dalších blbostí, když si myslíme že „to“ máme nejtěžší na světě“.

Ráno při cestě metrem jsem potkala maminku s asi 8 letým klukem na vozíčku. Měl na sobě čepici s nápisem, zimní bundu a celou spodní část těla měl zabalenou do dvou chlupatých šedivých dek. Přes jeho tělo vedly černé ochranné postroje pro miminka, aby z vozíku nevypadl. Byl celý pokroucený s velkou vadou očí, kdy bylo patrné, že vidí snad jen hru stínů a světel. Usmíval se od ucha k uchu, pokaždé, když vagón jeho vozíkem cuknul, bylo vidět, že z toho má ohromnou radost a užívá si to. Radost měl i z hlášky „Dveře se zavírají“, které pokaždé odměnil potleskem zdeformovaných ručiček.

Obvykle v nás tihle stateční lidé vyvolávají pocity lítosti, přes smutek a bezpraví, nespravedlnost až po soucit. Nemůžeme ale litovat něčí životní osud, ale můžeme mu držet palce, aby si tím vším prošel ve své síle. Můžeme s ním soucítit. On sám si ten vozík a život na něm vybral, naplánoval. Potřebuje tu přenáročnou zkušenost zažít. Stejné to máme s obrázky hladovějících dětí  Africe a chudobou v rozvojových zemích. Občas se také ptáme, kde jsou teda ti strážní andělé, průvodci a silová zvířata? Proč dopustí, abychom byli na vozíku, slepí a postižení, nemocní, hladoví?  Oni ale stále stojí při nás, usmívají se a stále dohlížejí dnem i nocí nad našimi životními kroky. Všechno se nám děje správně a dobře.

Svět jak se zdá, je jedno velké hřiště. Všichni hrajeme svojí hru dle našich vlastních pravidel. Až někdy v příštím životě budu chtít zažít pocit extrémního hladu, žízně a chudoby, Afrika pro mně bude třeba báječné místo k narození.