Rozchodový blues II.

Den 14.

Dnes jsem se sešla s kamarádkou. Oproti ní vypadám, jako když jsme právě vylezla z popelnice. Má krásné šaty, vlasy, rtěnku a legíny, které obepínají její oblé nohy. A přece jí to tak úžasně sekne. Nezáleží na postavě, ale na vnitřním žáru, který vyzařuje. A ona zrovna vyzařuje pohodu  a spokojenost, a to pak můžete na sobě mít i pytel od brambor a na hlavě igelitku z Tesca a budete neodolatelní.

Uvědomuji si, že za posledních pár dnů jsem použila šampon dvakrát a s mým šatníkem to vypadá černě. Většinou si na sebe vezmu to, z čeho jsem den předem vylezla. Protože nemám vůbec náladu na cokoliv. Právě jsem se rozhodla, že už nebudu jen sedět a pomalu fosilizovat. Zítra se obléknu do sexy šatů, třpytících se punčocháčů a bot, které jsem koupila v loňském výprodeji a ještě na ně nepřišla řada. Tak teď přišla. Cítím se líp. Jinak. Hezky. Líbím se sama sobě. Je mi líp.

Den 20.

Dneska jsem se asi už po desátý koukla na jeho facebookový profil. O co snazší to bylo s telefonem s černou točenou šňůrou, kterou jsem si při nudném hovoru mohla omotat dvakrát kolem těla. Mohla jsem koukat maximálně do zdi, ne někomu na zeď. Neměli jste přehled a naopak nebyl přehled o vás. Ani nevím, co tam vlastně chci vykoukat. Emoce vyjádřené klávesovýma zkratkama? Možná nějaké tajné zašifrované vzkazy o tom, že beze mne trpí, je mu smutno a chce mě zpátky? Kromě sdílení zpráv o záchraně pralesů a bojkotu igelitových sáčků na kedlubny, žádná zpráva o jeho zoufalém a zuboženém stavu. A pozor, když už pátráte, hrozí, že se přeci jen dopátráte, informací, po kterých zrovna netoužíte. Se zatajeným dechem a tlukoucím srdcem zjišťuju, že ON se účastní akcí a zajímavých večírků. Má se skvěle. Netrpí! Zaklapnu notebook a jdu se poohlídnout do mrazáku po včerejší zmzrlině, zapíjím to láhví rulandského. Bože, kdy tohle skončí. Kamarádka mi prorokovala rok až dva. Když to dobře půjde, mám před sebou ještě 345 krásných dní!

Den 36.

Stojím nedaleko jeho domu. Ne nejsem stalker. Jen mě můj zdravotní stav donutil naštívit nemocnici nedaleko jeho bydliště. Pro tuhle slavnostní příležitost, jakou zrovna teď a v tomhle případě návštěva doktora je, jsem se rozhodla obzvláště vyfiknout. Mám na sobě ty nejlepší kousky z mého šatníku, rudou rtěnku a sluneční brýle z 90. let. Stojím na hlavní ulici a rozhlížím se kolem. Cukrárna, kam jsme spolu chodili, pizza, kterou jsme spolu jedli v posteli, ulice, kde jsme se objímali. Ohlížím se za hlubokou minulostí, doslova minulost znovu prožívám. Uvědomuji si, jak moc mě minulost a právě vzpomínky na to hezké, dostávají do iluzorních bludů a her, ve kterých se moje ego chce blaženě patlat. Takže takhle ne. Mám přeci taky vzpomínky na to, jak polykal karamelový větrník na dvakrát, po pizze v posteli nechutně prděl a přesně na týhle ulici, mi řekl, že jsem přibrala. Poslední růžový vzpomínky nechávám vytéct jako vodu z růžový vany.

Po 2 měsících a něco

Po 2 měsících a něco mi konečně došlo, že nejsem ve vztahu a vůbec si to neužívám. Žiju přesně tak, jako bych v tom vztahu pořád byla. Z práce do práce. Nikam nejdu. Žadný divadla. Výstavy. Bary. Taneční kurzy. Jóga. Kurzy kreslení levou hemisférou. Nový lidi. Nic. Kladu si otázku, proč tak moc toužím být ve vztahu. Není to snad svazující? Co takhle začít žít konečně víc svobodně? Pořád se ženu do svazku, do páru, ale o tom to přeci není.  Nemá být láska nezávislá a bez podmínek? Jsem svobodná a životu singles začínám pomalu rozumět. Začínám se otevírat úžasným svobodným věcem. Den končím v jednom zapadlým hipsterským baru plným mladých krásných lidí. Oni tu nezávislost umí, nebo to tak aspoň vypadá.

Po 3 měsících

Kámoška mě vytáhla na koncert do baru. Klub hodně připomínal pravej nefalšovanej berlínskej underground z 90.let. Kapela mladých kluků to rozjela ve stylu Doors mixlých s Jimem Hendrixem. Ucucávám drink z namrzlé skleničky, házím vlasama a podupávám do rytmu spalující muziky. Toužím vlítnout na parket vlnících se těl, vypnout mysl a nechat se unášet. Když v tom se to stane. Blíží se  ke mně příjemně vypadající chlápek přibližně v mým věku s poloprázdnou skleničkou červenýho vína. „Ahoj“, snaží se překřičet bicí. Moje tepová frekvence stoupá, mozek hodnotí situaci. Jsem připravená na seznámení nebo nejsem? Radost a obavy zároveň. Sakra. Nejsem. „Jsem tu na koncertu svýho kluka“, vypadne ze mne, ve snaze, že tak ukončím konverzaci a jeho zájem. „Vážně? A kterýho?“ Hlavou pohodím směrem ke zpěvákovi, „ten v tý bílý košlili“. Vypadá to, že jsem zaujala ještě víc. „To je můj syn“, řekne s úsměvem a kopne do sebe zbytek vína. Snažím se splynout s fialovým težkým závěsem plným prachu a cigaretovýho kouře. Seznamování mi ještě nejde, ještě ne. Strach a rozjitřené rány z rozchodu mě zahnali do hlemýždí ulity jako do pevný skořápky. Bude chvíli trvat než z ní úplně vylezu.

Pokračování brzy, brzy….

 

 

 

Sdílejte na sociálních sítích

Napsat komentář