Tajemství bosenských pyramid V.díl

Dneska nás čeká první vstup do tunelů Ravne, které vedou přímo pod pyramidu Slunce. Pobyt v těchto tunelech se vřele doporučuje a turisti do nich chodí jako do solné jeskyně. Pokud se domluvíte, dá se v tunelech strávit dokonce i noc nebo přinejmenším část večera a meditovat v nich. V tunelech je konstantní teplota a zionizovaný vzduch. Ionizovaný proto, že jsou v chodbách zajímavé obří megality s keramickým základem uvnitř. Megality leží nad podzemní vodou a keramický základ s vodou vytváří určitý magnetismus. Ten vzduch vás ohromí hned zkraje. Na některých místech je koncetrace opravdu veliká, tam najdete lavice, kde se dá sedět a nasávat vzduch, který je mnohonásobně čistší než na vcholcích těch nejvyšších hor.  Zatím je odkryta jen velmi malá část těchto tunelů cca. 500m.

Bydlíme v jablkovém sadu přímo nad tunely Ravne, stačí jen sjet nebo sejít kopec a jste tam. U vstupu do tunelů najdete stánky se suvenýry, kameny, knihami a vodou z tunelů, která má údajně krystalickou strukturu a můžete si jí klonovat doma do flašek. Cena jedné lahvičky je 10 euro. Můj bývalý manžel, odborník přes pitnou vodu, řekl, že voda Fromin má krystalikou strukturu mnohem lepší. Já na to názor nemám a vodu z pyramidy za 10 euro jsem si nedovezla. Když kousek sejdete do údolíčka s uměle vytvořeným parkem pro turisty, vyvěrá tam pramen údajně z pyramid a tak si vodu můžete nabrat, co hrdlo ráčí.

Vchod do tunelů začíná na zeleno natřenou kovovou bránou, za ní najdete lavice s haldou bílých a žlutých bezpečnostních helem. Každý návštěvník si musí helmu povinně vzít, bez helmy to nejde. Tunely jsou na některých místech nízké a taky dost úzké. Pokud je to vaše první návštěva, budete mít celou prohlídku s průvodcem. Na poprvé  je to fajn, protože to máte i s výkladem a tak nějak si zmapujete terén, než se tam vydáte na vlastní pěst. Nasadit helmy a jde se.

Je to opravdu úzký a nízký. Už po několikáté jsem erární helmu slušně odřela a už chápu, proč je to povinnost. Je tu mnohem tepleji než venku a i se líp dýchá. Ionizovaný vzduch si můžu snad nabrat i do kapes, je ho všude plno. Procházíme kolem léčebných komor s lavicemi, zastavujeme se u megalitů, podzemních vod, zkoumáme strukuru chodeb a suti. Některé chodby jsou zcela zasypané sutí. Chodby jsou osvětlené jen malými lampami, takže je všude přítmí, což na druhou stranu dodává tunelům záhadnej nádech a magičnost. Průvodce nám povídá o stáří, původu a dalších věcech, ale to všechno si můžete i přečíst u jednotlivých zastávek na tabulích. Co je jistý a patrný na první dobrou je úplně nejčistší vzduch v labyrintu podzemních chodeb, které se podobají důlním chodbám v příbramských dolech. Prohlídka trvá zhruba hodinku, hlavní je, si chodby zapamatovat, aby si pak člověk vyrazil po svý vlastní ose.

Scházíme se všichni na parkovišti a jedeme na slíbený rituál s Dračí ženou. Dračí ženu jsme potkali včera na zřícenině hradu pár kilometrů odsud. A dnes s ní máme vykonat rituál probuzení draka ze zlatého světa, od kterého má zlaté klíče a pár lidí v naší skupině je prý má taky. Máme sraz na parkovišti u malé benzínky, kde parkují autobusy s turisty. Ona už tam na nás čeká a i její parťák, který vypadá jakoby už potkal místní dealery nebo je přinejmenším 24 hodin v bezbřehém pocitu blaženosti a lásky a tu nepřirozeně vyzařuje na všechny v okruhu 5 kilometrů.  Utvoříme kruh, chytneme se za ruce a žena se postaví doprostřed s rezonančními nástroji. Začne hypnotizovat pohledem jednotlivce v kruhu a všechno šíleně dlouze natahuje. Zřejmě čeká na západ slunce. Kolem nás parkují autobusy, jezdí auta a všechno je to tak velkej bizár, že bych se nedivila, kdyby se z nějakýho toho autobusu vyvalila armáda z Pána prstenů, chtěla nás obklíčit a vzít nám ty zlatý klíče. Jsem v letargickým klidu, jediný co mě trochu štve, že všechno, co jsem si v ionizovaným tunelu nadejchala je fuč.

Armáda se neobjevila, škoda. Slunce je na ústupu a olizuje oranžovo červenou barvou zalesněné vrcholky údolí a kopců, skáčeme do aut a jedeme na Pyramidu draka. Kde to teprve má všechno vypuknout. Já už se toho zúčastňovat nebudu, ale Pyramidu draka prozkoumat musím, když už jsem tady. V autě panuje zvláštní atmosféra. Někdo je naštvanej, někdo zvědavej, já jsem asi obojí. Projíždíme zahradní cestou mezi domky místních muslimů a jejich rodin. Oni podezřele pozorují nás a my na oplátku je. „Kam to proboha jedeme?“, ptá se úplně zbytečně Milan. Při tý cestě do neznáma, za neznámou ženou a jejími  hobitími pomocníky, mě nenapadne nic lepšího, než to, že určitě musíme jet na orgány. Jinak to není možný. Případně lobotomii.

Nakonec přijíždíme na obří zahradu pod pyramidu. Naše skupinka se chystá na záchranu draka, kterého chtějí poslat na Pražskej hrad, to se bude Zeman divit, a náledují dračí ženu na obřadní místo. Já s Miriam obřadní místo mineme a dál šplháme na  dračí pyramidu. Nechci se vůbec zúčastňovat něčeho, o čem nejsem vůbec přesvědčená, že je dobře a s někým, z koho na první pohled kape kalkul jak z mokrýho prostěradla. Skoro na vrcholku pyramidy mi vůbec není dobře. Vnímám i to, jak moc jsem naštvala dračí ženu a možná i toho draka.

Za chvíli se na vrcholek za námi přištrachal ještě jeden účastník naší skupiny s očima na vrch hlavy a zadejchaně hlásil, že se dole určitě koná rituál černý magie a že musel utéct. Já to asi nijak nesoudím a jsem ráda, že mě to minulo. Chvíli se rozhlížíme po pyramidě a mě tam zaujme zvláštní větev, kterou musím vzít v každým případě s sebou. Chci si z ní něco vyrobit a už vím co.

Vracíme se. Slunce pomalu zapadá a teplota klesá, začíná být dost zima. Když přijdeme k autům, čeká tam jeden z hobitích pomocníků s rozestavěným stánkem se suvenýry. A rituál taky něco stál. Jak jinak. Teorie zdatné obchodnice se potvrzuje, když se míjíme, nevěnuje nám jediný hezký pohled. Všeobjímající láska má svý meze.

Čekáme na ostatní a míříme zpátky do našeho dočasného domova. Tajně doufám, že budeme mít zatopeno v malých kamínkách. Máme. Každý den se scházíme společně s celou skupinou u velkého obdélníkového stolu v jedné části zahradního domku k obědosnídani a k večeři. Jíme zeleninová jídla balkánským způsobem ponořená v oleji s horou sýra a smetany. Lžíci má každý vlastní, ale používá jí na všechno, jak na polévku, tak i na jídlo z obřího červenýho pekáče.

Nadšení skupiny bohužel nesdílím. Spíš to vytvořilo ještě větší nůžky mezi mým vesmírem a tím jejich, ale to nikomu vadit nemusí. Můj svět taky nemusí vyhovovat všem. Takže pozor, všem průzkumníkům a hledačům tajemna v Bosně, nenechte se nachytat a zhypnotizovat místními loviči duchovních turistů. A to jich tu asi bude víc…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sdílejte na sociálních sítích

Napsat komentář