A zase úplněk…

Jaký jste měli úplněk? Já už ty superúplňky nechci a děkuji vesmíru, že tohle byl ten poslední v tomto roce. Celý den se při mých terapiích brečelo. Slzami jsme nechaly čistit nejen obličej, ale i naše duše. Nakonec přešly v úsměv ve tváři a jas a takové to porozumění, že je to všechno vlastně v pořádku.
V den superúplňku jsem byla tak moc odvážná, což jsem zatím nemohla tušit, jak moc, že jsem se objednala na visceralní masáž jizvy po císařském řezu. Prosím vás, tyhle věci prostě nedělejte. Nechte si masáže a podobné zákroky na úplně jiný dny v roce.
Já mám s tou jizvou docela zásadní problém a tak tajně ji dokonce podezřívám, že ona se mnou taky. Moc spolu nespolupracujeme. Takže já nevím, co mi chce říct ona a ona, protože nic jiného neumí, mi to pořád dává sežrat tím, že se chová jako živej nesnesitelnej tvor.  Řeknete si jizva, proboha, no a co?
Jen co se té mojí jizvy fyzioterapeutka dotkla, vytryskly mi do očí slzy a nepřestaly téct. To by tak nevadilo. Ale jen co jsem zavřela oči, abych se náhodou nemusela dívat, jak se ta jizva na mě šklebí, uviděla jsem celý operační sál, řemeny, světla a bílé dlaždice. Vzpomínky dávno a hluboko uložené, na které nerada vzpomínám, spíš nevzpomínám. Vzpomínky na to, že jsem přišla o syna. Bolavé vzpomínky a bolesti se rvaly na povrch a já viděla, že nejde jen o tom přestat mluvit, ale naopak mluvit o tom a hodně. Přijmout to jako součást životní cesty a celé mé bytosti.
Někdy se v životě stane něco, co vám navždycky změní život. Někdy je to jako nesmazatelná jizva, důkaz o tom, který vám nikdy nedá zapomenout, jak moc jste byli stateční. Jizvy nás utvářejí, jsou to úžasná tetování, která dokreslují naší osobnost, kdy navždy máme vyrytou vzpomínku na události, které náš život nemohly nikdy minout.
Filipe, miluji tě stále, ať už jsi kdekoliv.

 

Sdílejte na sociálních sítích

Napsat komentář