Fenomén Baader Meinhof v praxi. Poslední dobou řeším skandální pubertální věk mého syna. Je to jiný, ale přece tak stejný, jako všechny puberty na celým světě, nehledě na rok a století, ve kterém se zrovna puberta odehrává. V tomhle období se zkrátka zkoumáme. Hledáme. Rebelujeme. Nerozumíme tělu, které roste exponenciální rychlostí a dělá různý věci, na který je mozek ještě krátkej. Právě o tomhle si přemýšlím cestou na autobus a míjím partu tří asi 10 tiletých holčiček oblečených v růžovoučkých mikinách, které přepočítavají peníze a chtějí si koupit cigarety a pendrek. Nejdřív si myslím, že snad špatně slyším, ale když zaslechnu slovo cigarety po třetí, začne mě to zajímat úplně vážně. Holky nastoupily se mnou do busu a ta nejmenší zahlásila, že už se těší na vodku! Při slově vodka jsem se dokonce otočila, jestli už nemám sluchový halucinace. A teď… Přemýšlím nad tím, jestli jsem opravdu slyšela všechno správně a viděla všechno správně. Jestli nejsem natolik zaujatá řešením pubertálního období, že vidím všude malý děti s cigaretou v puse a s lahví vodky v tašce. Nebo jsou to jen výjevy věcí, o kterých přemýšlíme a oni se různě projektují svojí iluzorní frekvencí. V každém případě mi to přišlo zajímavý a v tom autobuse jsem to považovala skoro za paranormalní jevy.
Tímto zdravím všechny puberťáky, koneckonců byli jsme jimi taky!