Myslíme si, že chceme odpovědi. Ve skutečnosti, ale chceme správné odpovědi. Prostě lidská povaha. Klademe otázky v naději, že nám poskytnou pravdu, jakou chceme slyšet. Potíž je v tom, že pravdu si nevyberete. Pravda má tendenci být jednoduše pravdivá. Ve skutečnosti rozhodujete jen o tom, jestli jí budete věřit nebo ne.

Paní Saša za mnou přišla na terapii. Více než celá terapie jí ale zajímala odpověď na jedinou otázku, zda-li jí podvádí její manžel. Jsou spolu už 25 let.

Viděla jsem, že přede mnou sedí podváděná, hluboce zraněná žena středního věku. Která si přišla pro odpověď na svojí otázku a měla by jí dostat. S odpovědí jsem ale chvilku váhala, protože ono ve skutečnosti vůbec není důležité, jestli podvádí nebo nepodvádí. Ale to nemůžete říkat někomu, kdo řeší tuhle existenciální otázku života a smrti a kdo si přišel pro odpověď.

Saša mi doslova visela na rtech se zatajeným dechem. Při slovech „nějaká žena tam je“, Saša zbledla, její oči ztratily veškerý lesk. Okamžitě jsem dokončila větu : “ kolegyně z práce, která vás ale vůbec nemůže ohrozit“. To byla celá pravda. Pak jsme pokračovaly v terapii, která byla zaměřená hlavně na její sebehodnotu ak léčení její zraněné duše, která tady není ani kvůli manželovi, ani dětem, ale především kvůli sobě a která právě teď prochází těžkou životní zkouškou, kterou je zapotřebí projít.

Saša se ale nespokojila s mojí odpovědí a hned druhý den, oslovila léčitele ze svého města. Ten hodný a citlivý pán jí do telefonu řekl: „ano, má milenku a po vánocích od vás odejde“.

Saša skončila v Bohnicích v rauši psychofarmak. Dostala svojí  správnou odpověď, po které toužila. Dostala pravdu a co teď s ní? Nevěřila tomu, že jí milenka jejího muže nemůže ohrozit. Nevěřila sama sobě.

Paní Andrea přišla na terapii s podobným příběhem. Nevěrný manžel, milenka a utajené dítě z tohoto nemanželského vztahu. Chtěla slyšet pravdu, nebo si jí aspoň potvrdit.

I v tomto případě moje odpovědi byly nedostačující a tak se Andrea vydala na cestu plnou pátrání po dalších dostupných terapiích a praktikách.

Až narazila na paní, která jí tu její pravdu naservírovala na zlatém podnose. Ano, milenka ovládá černou magii a ano, jejího manžela svedla a celou rodinu zahalila do černočerné tmy. Ano, manžel chudák nevidí s jakou démonickou silou si zahrává. Z Andrey sňala několik černých magických rituálů a poslala ji domů. Ale co dál?

Více než se pídit po pravdě, je důležitější se dopátrat toho, proč se mi to děje, jaká životní lekce z toho pro mne plyne, co to říká o mne? Jak to přežít a prožít, nezbláznit se? Neměli bychom místo pro nás uspokojujících odpovědích, hledat úplně jiné a pravdivé odpovědi, ikdyž nás to bolí? Ono totiž všechno co se mi děje, se neděje náhodou. Všechno je to o nás. Ne o manželovi, milence, sousedce, dětem.

Jsou to hry našeho ega, honba za správnou pravdou, běhání po všech léčitelích a terapiích, kde naše zraněné já znovu ukolébají do letargického pocitu bezpečí a „nicnedělání“.

Myslíme si, že chceme odpovědi. Ve skutečnosti, ale chceme správné odpovědi. Prostě lidská povaha. Klademe otázky v naději, že nám poskytnou pravdu, jakou chceme slyšet. Potíž je v tom, že pravdu si nevyberete. Pravda má tendenci být jednoduše pravdivá. Ve skutečnosti rozhodujete jen o tom, jestli jí budete věřit nebo ne.