Člověk, který neodpustil, žije v nevyřešené minulosti, ta způsobí, že se zasekne na vibraci, která ho nepustí dál.   Dokud neuzavřeme minulost, táhneme ji do budoucnosti a tudíž nemůže přijít nic nového.

Aby nebyl odpuštění jen „pojem“ a my se mohli posunout dál, měli bychom odpouštět srdcem nikoliv hlavou a rozumem. Odpustit celou svou duší. Pocit ublížení musí pryč z těla.

A jak se to dělá?

Nesmíme zapomenout, že přicházíme na svět jako čisté nezatížené  bytosti a v každé bytosti je vyjímečné světlo, jen špatné zkušenosti života, které nám ublížily, nás mohou ovládat natolik, že naše chování může dál ubližovat druhým.

Proto proces odpuštění přichází s pochopením. Teprve až pochopíme chování člověka, který nám ublížil, ocitneme se na chvíli v jeho kůži, dovolíme si mu odpustit a jít dál.

Odpuštění znamená osvobození.

Odpouštím, mám pochopení, ale zároveň se nezůčastňuji dál toho, s čím (kým) nesouzním, mám se rád.