Po 20ti hodinové jízdě autem jsem se probudila do slunečnýho dne. Moje prvni kroky, s ještě přivřenýma očima, vedly na balkon s prádleníma šňůrama a dřevěnýma kolíkama, kde se sušila igelitka naruby.

Venku se natáčel retro film z dob, když mi bylo tak asi 11 let. Ulicí se sunuly zaprášený moskviče a žigulíci, který už dávno na ulici nesmějí. Vzduch přesto voněl ovocem a cibulí z polí.
Z vedlejšího okna řvalo rádio. Sem tam proběhl pes.

K popelnici přišel mladík, který neměl odpadky úhledně zabalený do igelitovýho pytle. Nevyhazoval ani žádný pet láhve nebo plastový krabice od umělých bio rajčat.

To jsou teda husty kulisy.

Dle instrukcí si jdu udělat kaši a mlíko má být v lednici. V lednici je všechno možný, jen ne mlíko. Výjev z balkonu mne zase vrátí do dětství, kdy mlíko bylo přece v pytlíku a ve dvířkách lednice a jo, ono tam fakt je, v pytlíku. 👀

Musela jsem nejspíš prolézt červí dírou a právě se nacházím v jiným časoprostoru. Bežím znovu na balkon, igelitka, která by mohla vyprávět, plápolá ve větru, venku to stále voní, ulicí projela volha…

A pak mi to došlo…To není film! To je Ukrajina! ❤️

Děkuju Ukrajině za to, že mne vrátila do dětství, kdy jsem s mým ukrajinským dědou z Užhorodu prožívala věci, na který se nezapomíná, jedla špek s cibulí a jablka s chlebem.
Ukrajina ale taky na povrch vytáhla moje dětská zranění. No bylo toho hodně a mnoho a já mám jednu veledůležitou informaci.

Zkoumejte svoje předky a kořeny, i z těch nejodlehlejších koutů světa a třeba i z 10 tého kolene. Má to sílu a velký význam, jako když malujete barevnou mozaiku svého původu a věřte tomu, že hodně věcí vám může konečně dávat smysl.❤️