RÚ Kladruby

Jsem v Kladrubech. Věhlasném a pro mě vždy tajemstvím obestřeném rehabilitačním ústavu. Léčím se tu po operaci páteře. Když jsem nastoupila, moje první pocity byly o zbytečnosti mýho pobytu tady a taky mě děsila představa nečinnosti, kterou nezvládám a toho „nic nedělání“, který mě ubíjí.

Prostě jsem moje tělo a všechny okolo pokoušela přesvědčit, že Kladruby jsou pro mě úplně zbytečná ztráta času. Stála jsem bravurně s vypětím všech svých sil na špičkách, zvedala nohu do stropu, kterou stále moc necítím, předstírala jsem totální pohodu zenových mistrů, když mi zmáčkli jizvu, a to všechno proto, abych ukázala, jak jsem na tom dobře.

Jenže mi to nikdo moc nevěřil a já si pak za dveřma ordinace utírala pot z čela a snažila se tvářit nevyčerpaně.
Jakože…úplná brnkačka že jo.

Po 5 dnech:

Kladruby jsou skvělý a do puntíku plní svojí pověst. Nejen pro mě, ale hlavně pro ty, kteří bojují svůj zápas se životem a ještě to nehodlají vzdát.

Tým mladých skvělých fyzioterapeutů a tým velmi mladých lidí, bohužel na vozíku nebo v různých fázích nesoběstačnosti. Většinou po nehodách na motorkách, v autech, na kolech nebo po sportu. Někteří se učí znovu muvit, někteří chodit. A všichni kopou za jeden tým. Ti co jsou tu jakž tak zdraví, pomahají těm, co ještě ne.

Naděje tady všem dává obrovskou sílu.

Když jdu po chodbě rozdávám úsměvy a úsměvy taky dostávám. Soudržnost a podpora, která tady panuje je ohromná. Protože úsměv a slova podpory taky léčí.

Sdílejte na sociálních sítích

Napsat komentář