Následuj svou vizi

Když jsem byla malá, ještě jsem nedosáhla ani na stůl v kuchyni a někdo se mě zeptal, co budu dělat, až budu velká, říkala jsem, že budu léčit lidi. „Takže budeš paní doktorka?“ Ptali se mne. Můj táta se dmul pýchou jako páv, protože to bylo jeho tajný zbožný přání, protože to bylo taky zbožný přání jeho táty.

No a potom mi můj děda vlastnoručně vyrobil moje první kolo a v mém životě nastala velká změna. Chtěla jsem se stát cyklistkou a chtěla jsem vyhrávat cyklistický závody. Kolo bylo modro červený, svařený ze dvou rámů a každý kolo bylo jiný. Bezmezně jsem se radovala a děda taky.

Někde v koutku mé mysli jsem si ale byla jistá, že budu pomáhat lidem a léčit je. Souběžně mi to moc nedávalo smysl. Jak chci léčit lidi, když při pohledu na krev omdlívám a když mi někdo vypráví, že ho něco bolí, mě to bolí taky. Zažívala jsem pocity slabosti a malátnosti, jakoby ten člověk do mě nějak vlezl a já úplně cítila, jak se cítí. Takže jsem se lidem, kteří měli problémy vyhýbala, protože to z nich sálalo na sto metrů. Třeba se dá na tu krev nějak vycvičit, ale co ty jehly a injekce? Teď se úplně vidím, jak nad tím jako malá spekuluju a musím se usmívat.

Postupem času, změnou priorit a pozvolným zapomínáním, formováním rodinou a společností jsem se ocitla úplně někde jinde. Svou prací jsem nikoho neléčila a pomáhala jsem spíš mezinárodní firmě vytáhnout z lidí prachy za věci, které nepotřebovali. Moje práce byla asi tak důležitá, jako děravej kýbl u studny. Na poradách moje propiska škrábala na papír „dej výpověď“ a já jsem se konečně odhodlala a tu výpověď jsem nakonec po dvaceti letech práce pro společnost dala. Šla jsem. Poslechla jsem svojí duši, následovala její volání už z dětství, kdy jsem jezdila na kole, měla dlouhej cop a mourovatýho kocoura, hrála jsem na klavír, jedla teplý lázeňský oplatky a s jistotou věděla, že jednou budu léčit lidi.

Dnes jsem ráda, že mě moje volání duše neopustilo, a ikdyž to bylo dost těžký, jsem tady a dělám to, co jsem vždycky s jistotou věděla, že dělat budu.

Jsem nesmírně šťastná a vděčná a každý den s pokorou a velkým úžasem sleduji jak pomáhám lidem, léčím je, znovu je stavím na nohy a vracím je k radosti a úsměvu. No a krev? Ta u toho teda neteče! A já až teď vím, co jsem tím jako malá myslela, když jsem všem říkala: “ Budu pomáhat lidem a léčit je.“

Všem ze srdce přeji, aby následovali své vize, poslouchali svá těla i duše, vzpomněli si na své dětské sny, napojili se na svojí vnitřní sílu a dokázali zanechat a pustit vše, co v roce 2019 zanechat a pustit mají a do dalšího roku vzali jen to, co opravdu potřebují a je důležité.

Rok 2020 bude plný změny, transformací a nových začátků…

Sdílejte na sociálních sítích

Napsat komentář