Simona stojí schlíple na autobusové zastávce. Přestože je teplý letní den, ona má na sobě roztrhanou černou sukni a zmuchlanou halenku, u krku rozepnutou. Bílé vysoké sandály končí nad kotníky. Ostříhat potřebovala už asi před měsícem, ale přerostlé vlasy, které jí padají do obličeje, jí zároveň dodávají mladistvý vzhled. Zítra jí bude 40, ale dnes se cítí na 60. Pozoruje mladý pár, který se na zastávce objímá. Není to pro ní vůbec jednoduchý pohled, ztrápeně se odvrací na druhou stranu, kde může bezpečně sledovat skupinku dětí vracejících se z kroužku.

Zrovna dnes nemá svůj den. Rozešla se s klukem. Po 5 letech se jí rozpadnul vztah.

Ještě nikdy se nerozcházela tak, že jí to rvalo srdce, tělo, orgány a život. Stejně tak na tom byl Jakub, stál jako hromádka neštěstí, ale s tím, že se rozejdou přišel on. A důvod? Prý odlišnost koníčků a stylu života. Ale co když je to všechno jinak?

Doposud každý její rozchod měl pádný důvod a proběhl s pocitem úlevy, alespoň na jedné straně, tady ten pocit postrádala. A protože život se ubírá podle jiných, předem těžko odhalitelných pravidel, je upřímně zvědavá, co jí chce nadělit za lekci tentokrát.

O rozchodu se říká, že bývá tou nejvíc transformující záležitostí v životě, hned po smrtelné nemoci a úmrtí blízkého člověka.

Simona se rozhodla tentokrát rozchod zapisovat a spočítat dny, týdny, měsíce. Kolik takový rozchod vůbec trvá? Rozhodla se pojmout rozchod jako transformaci, to znamená bez jakýchkoliv podpůrných prostředků jakými jsou sex s neznámými lidmi, alkoholu, drog, nakupování, čokolády nebo beznadějných chvil nad láhvemi kvalitního vína s kamarádkami.

Simonin 1. den porozchodové transformace právě začal.

Čeho se nejvíc bojím? Asi toho, že zůstanu sama, stejně tak, jako většina mých kamarádek. Naštěstí jsem zahlcená prací, sice mám trochu obavy, jak vytěsním z hlavy moje myšlenky, ale nějakým záhadným způsobem mi to celkem jde. Nejhorší je to doma.

Nejde asi o to se fyzicky rozejít, ale pustit toho, koho milujeme i za cenu svého momentálního utrpení, které nám stejně podsouvá ego, protože se bojí, že zůstane samo. Moje ego mě momentálně pěkně školí.

Den 2.

Hned po probuzení kouknu z okna. Prší. Dnes se žení můj kamarád a moje kamarádka má narozeniny, Sama sobě se divím, proč nejsem ani na jednom z těchto večírků a radši jdu večer pracovat. Nechápu to, ale asi je to taky něco, co musím „transformovat“. Žaludek mám jako na vodě. Občas zalituju, že nemám doma tlakoměr, teď by se asi hodil. Zkoumám dál, jak mi je a v duchu si říkám, proč jsem nejela radši na tu svatbu?

Den 3.

Je neděle a já jdu zase do práce. Naštěstí nebo bohužel? Nevím, tím si totiž nejsem úplně jistá. Dělám všechno bez přípravy a čím víc na to dlabu, tím se to všem víc líbí. Samotu snáším těžce, ale vím, že je to pro mně důležitý a jediná moje myšlenka útěchy je to, že jsem vlastně na cestě za svobodou. Nemám náladu na společnost, těším se, až si zalezu na gauč a budu se moct zase utápět v nekonečné bezbřehé samotě.

Den 7.

Nemám chuť k jídlu. Dnes jdu do práce a pak rovnou na dynamickou meditaci. Zjišťuju, že je to přesně to, co potřebuju. Baví mě vytřást všechno z těla a z hlavy, nechat všechno odplout a nechat se unášet pohybem. Můj stav se rapidně zlepšil. Nejlepší je to odevzdat, nebo se odevzdat? Zatím mi to jde pohybem a ranním během.

Den 8.

Je mi fajn. Začínám být šťastná. Vehementně a hlasitě se o tom snažím přesvědčit kamarády a skoro celou hospodu u oběda. Ti se ale usmívají, možná se mi smějí a připomínají, že slovní obrat „ten hajzl“ jsem použila právě asi 20 krát během 60ti minut.

Den 10.

Zase jsem v tom. Nic mě nebaví a tělo mě zase začalo bolet. Momentálně mě ruší i můj vlastní dech. Večer jdu do práce. Copak je to tak těžký? Vždyť už jsem prožila a prošla horšími věcmi než je rozchod. V duchu si přehrávám, co bych asi dělala, kdyby se tu objevil. Chtěla bych ho zpátky? Asi hned…

Den 14.

Dnes jsem se sešla s kamarádkou. Oproti ní vypadám, jako když jsem právě vylezla z popelnice. Má krásné šaty, vlasy, rtěnku a legíny, které obepínají její oblé nohy. A přece jí to tak úžasně sekne. Nezáleží na postavě, ale na vnitřním žáru, který vyzařuje. A ona zrovna vyzařuje pohodu  a spokojenost, a to pak můžete na sobě mít i pytel od brambor a na hlavě igelitku z Tesca a budete neodolatelní.

Uvědomuji si, že za posledních pár dnů jsem použila šampon dvakrát a s mým šatníkem to vypadá černě. Většinou si na sebe vezmu to, z čeho jsem den předem vylezla. Protože nemám vůbec náladu na cokoliv. Právě jsem se rozhodla, že už nebudu jen sedět a pomalu fosilizovat. Zítra se obléknu do sexy šatů, třpytících se punčocháčů a bot, které jsem koupila v loňském výprodeji a ještě na ně nepřišla řada. Tak teď přišla. Cítím se líp. Jinak. Hezky. Líbím se sama sobě. Je mi líp.

Den 20.

Dneska jsem se asi už po desátý koukla na jeho facebookový profil. O co snazší to bylo s telefonem s černou točenou šňůrou, kterou jsem si při nudném hovoru mohla omotat dvakrát kolem těla. Mohla jsem koukat maximálně do zdi, ne někomu na zeď. Neměli jste přehled a naopak nebyl přehled o vás. Ani nevím, co tam vlastně chci vykoukat. Emoce vyjádřené klávesovýma zkratkama? Možná nějaké tajné zašifrované vzkazy o tom, že beze mne trpí, je mu smutno a chce mě zpátky? Kromě sdílení zpráv o záchraně pralesů a bojkotu igelitových sáčků na kedlubny, žádná zpráva o jeho zoufalém a zuboženém stavu. A pozor, když už pátráte, hrozí, že se přeci jen dopátráte, informací, po kterých zrovna netoužíte. Se zatajeným dechem a tlukoucím srdcem zjišťuju, že ON se účastní akcí a zajímavých večírků. Má se skvěle. Netrpí! Zaklapnu notebook a jdu se poohlídnout do mrazáku po včerejší zmzrlině, zapíjím to láhví rulandského. Bože, kdy tohle skončí. Kamarádka mi prorokovala rok až dva. Když to dobře půjde, mám před sebou ještě 345 krásných dní!

Den 36.

Stojím nedaleko jeho domu. Ne nejsem stalker. Jen mě můj zdravotní stav donutil naštívit nemocnici nedaleko jeho bydliště. Pro tuhle slavnostní příležitost, jakou zrovna teď a v tomhle případě návštěva doktora je, jsem se rozhodla obzvláště vyfiknout. Mám na sobě ty nejlepší kousky z mého šatníku, rudou rtěnku a sluneční brýle z 90. let. Stojím na hlavní ulici a rozhlížím se kolem. Cukrárna, kam jsme spolu chodili, pizza, kterou jsme spolu jedli v posteli, ulice, kde jsme se objímali. Ohlížím se za hlubokou minulostí, doslova minulost znovu prožívám. Uvědomuji si, jak moc mě minulost a právě vzpomínky na to hezké, dostávají do iluzorních bludů a her, ve kterých se moje ego chce blaženě patlat. Takže takhle ne. Mám přeci taky vzpomínky na to, jak polykal karamelový větrník na dvakrát, po pizze v posteli nechutně prděl a přesně na týhle ulici, mi řekl, že jsem přibrala. Poslední růžový vzpomínky nechávám vytéct jako vodu z růžový vany.

Po 2 měsících a něco

Po 2 měsících a něco mi konečně došlo, že nejsem ve vztahu a vůbec si to neužívám. Žiju přesně tak, jako bych v tom vztahu pořád byla. Z práce do práce. Nikam nejdu. Žadný divadla. Výstavy. Bary. Taneční kurzy. Jóga. Kurzy kreslení levou hemisférou. Nový lidi. Nic. Kladu si otázku, proč tak moc toužím být ve vztahu. Není to snad svazující? Co takhle začít žít konečně víc svobodně? Pořád se ženu do svazku, do páru, ale o tom to přeci není.  Nemá být láska nezávislá a bez podmínek? Jsem svobodná a životu singles začínám pomalu rozumět. Začínám se otevírat úžasným svobodným věcem. Den končím v jednom zapadlým hipsterským baru plným mladých krásných lidí. Oni tu nezávislost umí, nebo to tak aspoň vypadá.

Po 3 měsících

Kámoška mě vytáhla na koncert do baru. Klub hodně připomínal pravej nefalšovanej berlínskej underground z 90.let. Kapela mladých kluků to rozjela ve stylu Doors mixlých s Jimem Hendrixem. Ucucávám drink z namrzlé skleničky, házím vlasama a podupávám do rytmu spalující muziky. Toužím vlítnout na parket vlnících se těl, vypnout mysl a nechat se unášet. Když v tom se to stane. Blíží se  ke mně příjemně vypadající chlápek přibližně v mým věku s poloprázdnou skleničkou červenýho vína. „Ahoj“, snaží se překřičet bicí. Moje tepová frekvence stoupá, mozek hodnotí situaci. Jsem připravená na seznámení nebo nejsem? Radost a obavy zároveň. Sakra. Nejsem. „Jsem tu na koncertu svýho kluka“, vypadne ze mne, ve snaze, že tak ukončím konverzaci a jeho zájem. „Vážně? A kterýho?“ Hlavou pohodím směrem ke zpěvákovi, „ten v tý bílý košlili“. A sakra, vypadá to, že jsem zaujala ještě víc. „To je můj syn“, řekne s úsměvem a kopne do sebe zbytek vína. Snažím se splynout s fialovým težkým závěsem plným prachu a cigaretovýho kouře. Seznamování mi ještě nejde, ještě ne. Strach a rozjitřené rány z rozchodu mě zahnali do hlemýždí ulity jako do pevný skořápky. Bude chvíli trvat než z ní úplně vylezu.

Po 5 měsících a půl

Dnes je zase den. ON má narozeniny. Řeším otázku života a smrti a tím je přání k jeho narozeninám. Mám mu poslat jednu větu, nebo souvislý text, fotku, vtip, nic. Z hlediska slušnosti se to očekává. Z hlediska rozchodu se to neočekává. Za 60 dní budou vánoce, nemám počkat? To už mám šanci, že z toho přání nebude emoční žblebt s nádechem nostalgie, protože teď jsme mohli sedět v tý nejluxusnější restauraci a pít to nejluxusnější víno.

Nemohli, odpovím si a odbočím z asfaltky přímo do strmého kopce lesem. Jdu na vege piknik s plastovým nádobíčkem a s mými nejlepšími kamarádkami. Těším se, že přijdu na jiné myšlenky. A ikdyž je zábava rozjetá a veselí vrcholí, nejde mi z hlavy vymazat myšlenku na to narozeninový přání. Velká pikniková deka s hvězdama pokrývá 4m čtvereční, jsou na ní potraviny z těch nejlíp vybavených BIO obchodů. Někdo vytáhne šamanský buben a začne hrát. Monotónní zvuk bubnu rychle zvedl vibrace. Necítím se ve své kůži a začíná mě pobolívat břicho. Cítím se, jako bych snědla velkej kámen a ta bolest se začíná nebezpečně zvětšovat. Takhle si představuju žlučníkový záchvat. Zvuk bubnu mi zní v celým těle a tluče i do toho kamene, který mi zaplňuje vnitřnosti. Bolest je neúnosná. Zachvátí mě panika, když si představím, že musím z toho lesa dojít někam na nejbližší autobus. A jak se sem dostane sanitka?

„Co ti je?“ „Je ti něco?“ „Co se stalo?“ To jsou otázky, na který si sama neumím odpovědět, jediný co vím, že chci jít okamžitě do nejbližší nemocnice. Musím na gastro, hned teď. Zvednu se, holky balí a jdou se mnou. Ochladilo se a začíná se smrákat. Sotva se vleču. Bolest břicha je mučivá. Pořád jsem schopná ještě jít, ale jak dlouho?

„Hele nedržíš v tom žaludku něco?“ Zeptá se mě kámoška a ta druhá na ní naváže. „Nevybavíš si třeba něco, co nedokážeš strávit?“ Vím, a moc dobře, co nedokážu strávit. To narozeninový přání a celej ten slavnej rozchod! Jen co to připustím sama sobě, bolest se zmenší o 100%. Holkám ale tvrdošíjně odpovím: „co bych tam držela prosím vás, jsem úplně v pohodě!“ Snažím se vyloudit úsměv. V tu chvíli se v mým břichu ten kámen snad zvětšil.

„Se říká, že můžeš mít vztek, nebo něco nechceš pustit nebo strávit“, rozvíjejí nahlas svoje teorie kamarádky. “ Co nemůžeš pustit?“

Tak jo. Udýchaně a na pokraji svých sil zařvu na celej les: “ Nemůžu pustit jeho!“ „Nemůžu pustit celej ten rozchod a čím víc ho pustit chci, tím víc mi to nejde.“

Konečně je to venku, přiznala jsem si to, přiznala jsem to sama sobě a celýmu světu a lesu a i těm lidem, který si zrovna vyjeli na kolech, dětem honícím psa a indickýmu občanovi, kterýmu jsem přeřvala indickou hudbu z mobilu.

Přichází nepředstavitelná úleva, ikdyž ne taková, jakou bych si představovala, ale je mi o dost líp. Donutilo mě to přemýšlet. Otevřelo mi to mojí komnatu, kterou jsem pečlivě sama před sebou střežila. Komnatu zranění a odmítnutí. A pak mi to všechno došlo.

Přání k narozeninám

Ahoj Jakube,

Skoro po půl roce jsem přišla jsem na to, jak moc jsem se bránila bolesti z našeho rozchodu, bolesti z opuštění a odmítnutí a jak moc jsem byla zraněná. Protože jsem s tebou roztrhala veškeré styky a čekala dokud mě to nepřebolí, nemohla jsem s tebou být hned kamarádka.  Taky jsem si myslela, že to nefunguje, být přáteli. Ale nakonec jsem objevila to, že to jde.

Protože …

Uvědomila jsem si, že čím víc se budu bránit té bolesti, tím víc to bude bolet. Bolest a strach nás ohraničuje a hodně limituje. Jsem otevřená tomu, čeho se nejvíc bojím. Nechci se už před tou bolestí skrývat, nechci se té bolestí bránit, nikdy to nepřejde, pokud tu bolest a strach nepozvu dál a nepostavím se jim tváří v tvář.

Chtěla jsem ti říct, že tě pouštím, pouštím tím i sebe. Jdu do toho s tím otevřeným srdcem. Ale ne jako ty ezokecy „Otevřené srdce“ a „Bezpodmínečná láska“. Ale milovat a vlastně nevlastnit, nedělat si nároky. Milovat i přesto, že druhý miluje třeba někoho jiného. Milovat nezatíženě, jako když jste byli malí a neměli jste ještě žádné zážitky a zkušenosti, které vás zformovali do podoby, kterou nechcete. Protože milujete-li bez těch omezení, milujete bez podmínek, milujete bez důvodu, milujete protože milujete.

Strachy a bolesti jsou tu pro nás právě proto, abychom je překonávali. Bez ohledu na toho, kdo nás opouští. Někdy ani ten, kdo nás opouští, netuší, jaké bolesti a zranění, které máme z dob, na které si ve většině případů ani nepamatujeme, v nás spouští a otevírá.

Miluji tě dál, ale jinak. Miluji tě, jako miluji každý den, kdy se ráno probudím. Miluju i to, že tě mohu milovat a nemusím tě mít. Miluji tu svobodu a úlevu, kterou bezpodmínečná láska přináší.

Děkuju ti. Konečně můžu jít dál beze strachů, cítím se zcela svobodná.

Krásné narozeniny!

S láskou

Simona

Po 6 měsících

Simona stojí  na autobusové zastávce. Blíží se vánoce. Padá sníh a je docela zima. Má na sobě zimní hnědý kabát s kožíškem, teplé punčocháče a červenou sukni. Prošla náročným rozchodem. Dotkla se té nejhlubší samoty, která jí zavedla do její tajemné komnaty. Dokázala se seznámit a pojmenovat svoje strachy. Dokázala je přijmout a pochopit. Cítí se spokojeně a je štastná. Ikdyž je sama bez partnera, nedělá si vůbec žádné starosti. Ví, že je otevřená životu a lásce. Lásce bez důvodu a bez podmínek. Cítí se lehce a nezatíženě. Usmívá se a pozoruje mladý pár, který se na zastávce objímá. Ani si nevšimne, že si jí se zalíbením prohlíží  mladý sympatický muž, který sbírá odvahu ji oslovit. Autobus konečně přijíždí do stanice. Obří pneumatika projede louží, která mu smáčí skoro celé džíny a Simoně novou kabelku, kterou před sebe stihne nastavit. Oba se na sebe s úsměvěm dívají…