Nevím, kde to jsem. Stojím na zastávce uprostřed Ničeho. Cítím jen vítr ve svých vlasech a pozoruji tichou krajinu. Vnímám její nekonečnost a bezbřehost. Vnímám její jednodnuchost s minimálním odstínem všech barev. Jsou to spíše hory a kopce. Sem tam protne oblohu létající těleso, které jde zaznamenat na mikrosekundu jen koutkem oka, jinak všude panuje klid a mír. Najednou, přeci jen moje oko zaznamenalo v dálce budovu obalenou mlhou. Před chvílí tam určitě nebyla, jsem si tím téměř jistá. Teď jakoby mě zvala k sobě. Poháněna touhou po vysvětlení, kde to právě jsem, skoro běžím ke stále zvětšující se stavbě. Čím jsem blíž, tím větší se zdá být. Visí v krajině Nikoho. Jen tam tak je. Majestátní a přece úplně obyčejná. Maskovaná, ukrytá před zraky všech hladových poutníků. Je ukrytá tak dobře, že ji lze spatřit, až když se v krajině Nikoho rozpustí mlhy.

Stojím před tou majestátní budovou. Má několik pater, nejdou mi vůbec spočítat. Při velké snaze něco pochopit, nechápu vůbec nic. Hnána další touhou potkat někoho, kdo se mnou povede dialog, hledám dveře, bránu, cokoliv, čím se mohu dostat dovnitř. Můj údiv a moje zvědavost stoupá úměrně s nervozitou. Vcházím do majestátního prostoru. Připomíná mi jednu velkou starou knihovnu, kterou znám. Každé patro jiný žánr. Láká mne patro kreslených příběhů. V každém patře hned zkraje chodby, která ústí dál do místnosti s knihami, je malý pult, který obsluhuje právě jedna bytost. V patře, kde jsem já, sedí starší žena. Usmívá se a ptá se, co potřebuji. Mám v hlavě spoustu otázek. Jedna z nich je, kde to právě jsem a co tam dělám. Místo toho si matně vzpomínám, že hledám vlastně jednu konkrétní knihu. Dokonce ji mám napsanou na lístečku, který ji podám. Podívá se na mě i na papírek, krátce pokývá hlavou a pak se jen usměje. ,,Věděla jsem, že přijdeš. Tvoje kniha je ale v úplně jiném patře. Ale knihovnu si samozřejmě můžeš prohlédnout celou. Pravidlem je, že žádnou knihu, která není tvoje nebo ji nepřineseš napsanou na lístku, nesmíš otevřít. „

,,Ve kterém patře je kniha kterou hledám?“ Ptám se starostlivě, protože nevím, kolik pater tato budova má. ,, Tato budova má hodně pater, v každém patře najdeš rozsáhlé místnosti, které jsou plné knih. Jsou to knihy duše, každý tady najde tu svojí, ve které si může číst.

Vyšší patra obsahují knihy s velkým prastarým věděním a učením, vstupovat do něj mohou jen ti, kteří do nich sami kdysi psali. Stali se tak součástí tvoření Země. Tato patra jsou opatřená zvlaštní vysokou vibrací, která knihy chrání. Pokud tvoje vibrace nebude odpovídat vibraci vyšších pater, tvoje tělo tě samo zastaví. Někdo v nich nemůže dýchat, někomu se točí hlava, omdlévají, jiní mohou číst, ale nepřináší pravé významy a proto mohou být informace dost zkreslené. Všechno má svůj dokonalý řád a pro každého všechno přichází v pravou chvíli. Do knih, které jsou tvoje nebo je přinášíš na lístečku, můžeš nahlížet. Nikoliv však přepisovat. Je hodně cest, po kterých se vydáš, ty přepsat lze, cíle cest však nikoliv. Zasahovala bys do knih osudů a to není nikdy dobré. ,,Chcete říct, že tady najdou svoji minulost, současnost i přítomnost?“ Dále se na mě usmívá a propaluje mě očima. ,,Ano, dá se to tak říci. Ale časem je to s časem jedno. Je to kniha tvé duše. „

Otočím se a konečně vidím i další lidi. Někteří čekají na výtah do horních pater, někteří různě proplouvají dlouhými chodbami do nejrůznějších místností, které se od sebe moc neliší. Rozloučím se s tou milou paní a vydávám se směrem, který mě láká nejvíc. Vůbec se zde neřídím mozkem, ale vede mě emoce, instinkt nebo třetí smysl? Přicházím do větší mítnosti s jedním velkým oknem a jedním malým oknem. Se zájmem si prohlížím regály plné knih. Bojím se jakékoliv knihy dotknout. Baví mě jejich různorodost, na některých hřbetech jsou obrázky. Nikdo s nikým nehovoří. Všichni jsou zahloubaní do svých knih. Není tu přeplněno, napočítala jsem asi 5 lidí. Vím, že i já mám za úkol najít knihu.

Můj šestý smysl mě automaticky vede k výtahu. Mám štěstí, protože zrovna tu jeden je. Nastoupím do něj a se mnou ještě dalších pár lidí. Výtah se dá do pohybu. Z výtahů strach nemám, ale zda se, že tento popírá veškeré gravitační zákony a jede rychle. Někde zastaví a někde jen přibrzdí. Paní, tedy vlastně je to spíš holka vedle mě, začne omdlévat. V tu chvíli výtah zastaví a vynesou ji, položí na přistavenou lavičku. Kolos se rojíždí dál. Zrovna teď, když mám chuť vystoupit, se výtah zastaví. Vím, že jsem správně, ale vůbec nevím proč, ani jak to dělám. Na chodbě, která prudce zatáčí doleva, uvidím pult, který je před každou místností. Šmatrám po kapsách po mém lístku s knihou. Knihovník se na mě usmívá a ukazuje mi, kam mám jít. Už když vkročím do místnosti, vím přesně, kde kniha je. Opatrně ji otvírám, všímám si všech detailů, listuji právě na stranu, která mi přišla na mysl a začtu se do řádků a odstavců. Nemluvím, jen čtu, mám na to přesně vymezenou dobu. Můj autobus na mě na zastávce za chvíli bude čekat…