Nedávno mne navštívila paní, že u ní doma straší. Pokaždé, když tma utopí její byt do ticha, slyší tiché nenápadné kroky v rozlehlém obývacím pokoji. Z postele koutkem oka zahlédla démona s rudýma očima. Nespala už několik dní, protože se bojí usnout. Poslouchá jakýkoliv cizí zvuk v bytě. Bojí se v posteli otočit. Usíná, jen pokud má peřinu přes hlavu, aby nic neslyšela a ona sama nebyla viděna. Nedá se to vydržet, nedá se v tom žít. Proto přišla a požádala mne o očistu.
Po mém snažení očistit nejen ji, ale i byt, jsem nic neobjevila. Tedy alespoň nic, co by potřebovalo být očištěno. Zajímavostí na celé události bylo, že paní si určitě nevymýšlela a její zoufalost hraničila s šílenstvím. Seděl přede mnou uzlíček neslyšného napětí.
Přesto jsem ale něco zahlédla. Jediný démon, kterého jsem zaznamenala, byl její vlastní. Měla vlastního démona. Toho se nezbavíte tím, že ho vyženete, vyčistíte, takový démona se dá jedině rozpustit. A kdo nejvíc může takového démona vyprovodit, než ten, kdo ho stvořil?
Paní Petra před nedávnem prošla náročným obdobím. Umřelo jí miminko. Byla to hrozná emoční rána, po které zbyla jedna velká černá díra. Ať děláte, co děláte, takovou díru neskryjete, ani jí nesmažete. Díru musíte zaplnit truchlením, žalem a smutkem. Až se rána zacelí, můžete jít dál. Petra udělala pravý opak, své smutné šestinedělí úplně vymazala ze svých vzpomínek a udělala všechno možné, aby zapomněla. Chodila do práce na celý den. Přátelům a svému okolí vyprávěla, že těhotná vlastně nebyla, až tomu sama nakonec uvěřila. Děti v žádném případě nechce, co by s nima dělala. Právě se vrhla na kariéru a je konečně štastná. Samozřejmě, až na ten děsivě svíravý pocit, že za ní někdo chodí, někdo jí sleduje a každou noc sedí u její postele.
Vlastní démon. Slovo vlastní už napovídá. Je náš. Většinou ho tvoříme, když sami v sobě něco zapřeme, překroutíme realitu nejen našemu okolí, ale také sobě a uvěříme své milosrdné lži. Nechceme za žádných okolností zažívat bolest, smutek, utrpení, protože je to velmi bolestivé. Často se i za něco stydíme, nebo dokonce trestáme. Proto si upravíme realitu po svém, abychom nebyli konfrontováni s bolestí, ponížením, žalem nebo smutkem. Lžeme sobě a také všem.
Neprožité emoce, absence truchlení, neprojevený smutek, sebezpírání, nepřijetí pravdy, začnou utvářet našeho démona, který den ode dne sílí a my se začneme bát. Bojíme se sami sebe, naší reality, ta nás děsí. Každou noc, když se zklidníme a můžeme být nerušeně sami se sebou v tichu, objeví se démon. Nepřichází, aby nám úplně škodil a vysával z nás energii. Upozorňuje nás, že se s námi děje něco špatně, nebo že děláme něco špatně. A bude kolem nás chodit do té doby, než přijmeme pravdu a také přijmeme pro nás ošklivou událost, která je životně důležitá.
Vlastního démona vyprovodíme z našeho života, když si uvědomíme proč a kdy jsme ho začali utvářet. Přestaneme utíkat před pravdou, lhát si, maskovat se a uvědomíme si naše trápení.
Vracím se domů, do prázdného bytu, rozsvítím všechna světla a ihned zapnu v obýváku televizi. Nesnáším ticho a tmu. To mne ubíjí, přesně řečeno, zabíjí. Najednou mě zamrazí, cítím zvláštní mráz na zátylku a ledový závan kolem nohou. Koutkem oka zahlédnu mihnoucí se stín. Je to opravdu rychlý pohyb, který mne úplně vyděsí k smrti. Pospíchám dlouhou chodbou se zrcadly, která spojuje obývák s menší světlou ložnicí, znervozňuje mne pocit, že mne někdo sleduje, někdo se na mne dívá. Bojím se otočit, ten pocit cizí postavy v mém prostoru mne naplňuje úzkostí a strachem. Z kuchyně zaslechnu kovový zvuk, připomíná cinknutí příborů o talíř. Nadskočím a rozbrečím se, už nemůžu, nezvládám svůj vlastní strach. V zrcadle na skříni zahlédnu tu nejošklivější tvář, jakou jsem kdy viděla. Je to tvář démona s červenýma očima. Mé vyčerpání dosáhlo maxima. Vykřešu poslední zbytek síly a postavím se mu konečně tváří v tvář. Zakříčím z plných plic do ticha bílé ložnice: „Co po mne vlastně chceš! Já už nemůžu! Můžeš mi pomoci?“ V tu chvíli se démon před mýma očima mění v bílého velkého anděla s obřími křídly. Propukám v ulevující pláč. Už vím…