Příběh, který smrtí nekončí

Příběh z mé dílny. O tom, že smrtí nic nekončí, smrt za nás nic nevyřeší a že si svá tajemství někdy do hrobu nevezmeme.

Sedím v pěkném obýváku s jídelnou, které dominuje krb. Pohledem bloumám z francouzského okna do úžasné podzimní zahrady a představuji si, jaká asi je v letním období. Do přítomnosti mě vrací hlas.

,,Tak co? Je tady?“ Řeč je o nedávno zesnulém muži respektive jeho duši. Přemýšlím, co odpovědět, když tady nikoho nevidím, neslyším ani necítím. Kvůli tomu jsem tady, hledáme duši, která zde prožila 27 let. Grilovala v létě na zahradě, na podzim hrabala listí, vařila v kuchyni a spala v útulné ložnici se svou polovičkou. ,,Není tady nikdo“, řeknu klidným vyrovaným hlasem.

,,Já to věděla. Je u ní. Ten hajzl. Tolik let. Ať sem ani nezkouší lézt.“ Slova, která se sypou jako sněhová lavina mě téměř okamžitě proberou z jiného stavu vědomí a já si nechávám celý příběh vyprávět od začátku do samotného konce…

S mužem jsem se seznámila, když jsem byli oba zadaní. Naše láska byla velmi silná, že jsme neváhali a požádali oba o rozvod. Chtěli jsme žít spolu. Rozvedla jsem se a čekala, až rozvod proběhne taky u mého milého. Spolu jsme postavili tento krásný dům se zahradou a francouzskými okny. Vychovávali jsme moje děti, jezdili na dovolené, pekli cukroví a žili spokojený život. Byli jsme šťastní. Muž pracoval mimo Prahu a vždy ob den odjížděl do práce. Přespával mimo domov, aby nemusel dojíždět každý den.

A tak šel náš život spokojeně dál, než na nás uděřila smrtelná nemoc. Rakovina začala pomalu mého muže unavovat a přesouvat do postele. Dál se ale nehodlal své práce vzdát a do posledního dechu pracoval. Bohužel nad nemocí prohrál.

Poslouchám ten příběh se zaujetím, nechala jsem si k němu udělat i kafe, který jinak nepiju a čekám, kdy na scénu přijde ONA a kdy se z něj stane ten HAJZL. Podle fotky na mě působí velmi moudře a otcovsky. Sympatický taťka v košili a svetru do V. Pomalu míchám kávu a pohledem vybízím k pokračování.

Když muž umřel, museli jsme začít taky řešit všechno kolem jeho podnikání a kanceláře mimo Prahu. Přebírali jsme auto, papíry a odhalili tak nechtěně jeho dlouho utajované tajemství, které bylo pro všechny velký šok. Ticho prolomí můj buben, který se pomalu sesunul ze židle. Podíváme se na sebe. Vybídnu jí, aby dál pokračovala ve svém vyprávění.

Objevili jsme, že můj muž se nikdy nerozvedl a celých 27 let žil ob den také se svojí rodinou. Pokaždé, když byl v práci, byl s nimi. Měl dokonale promyšlené dvě identity. Jednu trávil s námi a druhou byl dál otcem svých dětí a mužem své ženy. Všechno dokonale skrýval. Když nebyl s námi, starostlivě nám denně volal. Stýskalo se mu. Byli jsme pro něj vším. Ale to ta druhá rodina taky.

Byl to šok pro obě rodiny. Pro nás všechny. Věděla o tom pouze jedna jediná osoba. Jeho asistentka. Ta mého muže přemlouvala, aby prozradil svoje tajemství. Vždy ji odvětil, že ještě není čas. Stále čekal na vhodnou dobu a když se vhodná doba překlenula, spoléhal, že to za něj vyřeší smrt?

Když svůj příběh dopoví, je ticho. Vnímám jen tikot kuchyňských hodin nad moderní linkou. Je to silný, stejně jako kafe, který pořád piju. Nemluvíme a necháváme na sebe působit tohle těžko uvěřitelné emoční tornádo.

Zvednu se a jdu si lehnout na gauč. ,,Tam přesně lehávál a koukal do zahrady. Jeho oblíbený místo. Přesně jako ležíte vy.“ Zavřu oči a nechávám se nést prostorem, chytám jakékoliv vjemy, které na mě tento prostor chrlí.

Cítím prázdnotu. Past. Dívám se kam až můžu, ale nevidím nic. S duší se nelze ani nijak spojit. Přijde mi, že je ve světě, kde ji drží a tíží něco z tohoto světa. Nemůže nic, ani mluvit ani se hýbat. Je lapená ve světě nevyřčených pravd a tajemství. Nemůže nikam. Ani sem, ani tam. Drží ho všichni ti, kteří mu nemohou odpustit, kterým ublížil nebo ubližoval po tak dlouhou dobu. Myslel si snad, že se jeho lež a tajemství dvou paralerních vztahů a rodin vyřeší sama po jeho smrti? Že si jen tak prostě umře a ono to nějak dopadne? Chtěl se vyhnout té konfrontaci, které se tolik bál, až se jeho strach zhmotnil do smrtelné nemoci?

,,Musíte mu odpustit. Všechno co udělal“, řeknu opatrně. ,,To po mně nemůže nikdo chtít, zrovna teď bych ho nejradši …“ Hrne se ze zraněné duše další lavina. Neměla byste žít v energii neodpuštění a nenávisti, nepustíte ani sama sebe dopředu, ani duši vašeho muže, která také nemůže jít dál. Dokonce je snad uvězněná ve sférách nedořešených záležitostí. Není nutné se navzájem dál držet.

Odpustit můžeme i někomu, kdo už tady s námi není. Neděláme to jen pro sebe, ale také pro něj. Nevyřčená tajemství si v klidu a míru nahoru nikdy nevezmeme. Mohou naše duše trápit. Zapalujeme svíčku za duši, která už tady s námi není. V duchu pronášíme slova odpuštění a napravujeme všechny křivdy a zranění. Z našich srdcích přichází tichá klidná hudba. Uchem ji lze zaslechnout jako velmi jemnou vibraci tónů.

Andělé právě otevírají své brány…

Sdílejte na sociálních sítích

Napsat komentář