Říká se, že čas všechny rány zahojí, ale není to úplně pravda. Čas pouze obrušuje paměť. Navzdory tomu, co člověka postihne, čas běží dál. Rozmělňuje vzpomínky a drolí obří balvany bolesti, až z nich zůstanou jen ostré úlomky, střepy, které se mohou pořád zarývat do SRDCE nebo různých částí těla, ale jsou tak malé, že se to dá vydržet. Čas jenom ty kousky trochu rozemele na prach, ale ne zcela. Tyto kousky se jmenují zranění. Mohou v nás žít, ale také hnít.

Často se jich může někdo nevědomky dotknout, nebo kolem nich projít a zavadit tak o špičaté střepy, které uvnitř máme. A ono to ZASE začne bolet. Bolestí začneme kolem sebe kopat, křičet, kousat a někdy také zraňovat své okolí. Stejně jako (z)raněné zvíře máme strach. Příliš žárlíme, příliš nedůvěřujeme, příliš si nevěříme, ponižujeme (se), potřebujeme pozornost nebo naopak.

Přijměte svá zranění do svého světa. Nedělejte, že nejsou a nikdy nebyly. Nenechávejte si je uvnitř sebe a pro sebe. Nikoho tím nechráníte, natož pak sami sebe. Odemkněte svou třináctou komnatu. Připusťte si, že tam uvnitř nějaké zranění je.

Začněte o nich mluvit, už to je velmi osvobozující. Zranění přináší také životní zkušenost. Cesta k uzdravení bývá někdy bolestivá. Co bolí, to se léčí. Uzdravená a přijatá zranění už nebudou mít šanci ovlivňovat dál naši přítomnost. Cesta k větší svobodě začíná uvnitř našeho srdce.