Tento příběh věnuji památce mýho milovanýho táty, který opustil náš svět dne 21.2.2021 ve 21:00. Prohrál svůj boj s Covidem19, britskou mrchou. Odnesl si s sebou kus mýho srdce. Nebyla jsem připravená. Od té doby se svět měl přece probudit.

Svůj příběh věnuji také všem, kterým Covid 19 navždy a zásadně změnil život. Všem truchlícím, pozůstalým a všem, kteří stále ještě bojují. A boj pokračuje dál. Pro mnohé z nás se hodně změnilo a ještě se změní. 

Kdysi dávno mi někdo řekl, že příběh se začne sám vyprávět až tehdy, když je na to připravený. Myslím, že nastal ten čas. 

Je úplně jedno, co si my, přeživší, vykládáme o posmrtném životě, když někdo zemře, je po všem. 

ZIMA 2020 – Thajsko

Stojím na rozlehlé liduprázdné pláži na slunci a pozoruju klidnou hladinu blankytného moře. Je poledne v únoru 2020. Slunce se pálí. Vzduch je horkej. Ve stínu je 35 stupňů. Jsme v Thajsku na ostrově Ko Chang. 

Přesně tohle miluju. Smažit se na slunci, mít na sobě jen džínový kraťasy a tílko. Ohlédnu se na tátu, usmívá se. Má na sobě taky kraťasy a volnou košili. Trička moc nenosí. Musím ho kontrolovat, jestli dost pije a šetří se. Vždycky to bylo naopak. Zajímal se, jestli mám co pít já. 

Každý rok jsme spolu jeli na dovolenou, utéct před zimou, jsme tomu říkali. Můj táta se narodil v Indii ve městečku Rampur a byl duší velký dobrodruh. Sám procestoval a prozkoumal kus světa a nikdy se v něm neztratil. Byl velmi oblíbený. Jezdili s ním taky jeho dlouholetí kamarádi a přesto, že byl z nich nejstarší, celou expedici vedl on. 

Usmívám se a koukám na moře, ve kterém se odráží slunce. Zářivě bílý písek se sype jako mouka. Přesně jako na kýčovitých záběrech v závěsných kalendářích na chodbách. Užíváme si ten přítomný okamžik. Mlčíme, stojíme, nefotíme. Cítím ve vlasech mořský vánek. Považuji to vždycky za zázrak, že jsme tak daleko od domova a blízko. Spolu. 

Táta nikdy dlouho nevydržel nic nedělat. Ani se válet na pláži. Právě teď slyším mámu, jak by říká, že táta nikdy nechtěl dělat vůbec nic jen se válet. Když jsou dva lidi spolu spoustu let, nikdy to neznamená to, že se dokonale znaj. 

Táta mluvil česky dobře, ale byly slova, při kterých byste poznali, že jeho čeština je šmrnclá indickým přízvukem.

Dnes máme poslední den spolu, tak si ho užíváme. Slavíme život, připíjíme si thajským rumem a zakusujem k tomu žlutý mango. Zítra táta odlétá na Srí Lanku. Pak se vrací do Čech. My zůstáváme na ostrově. Všechno bylo krásný a hezký, sluncem zalitý. Ale to peklo v mý hlavě začalo, až táta se svýma kámošema odjel.

 „Nikdy nevíš, jestli je tohle tátova poslední dovolená.” Slyším mámu. 

 “Prosím tě, kde jsi zase tohle vzala“, zasměju se nervózně. 

“Ty si myslíš, že jsme pořád mladý”, řekne na to máma. 

V mých očích nic jako smrt blízkého člověka neexistovala. Zvlášť, když pro to nebyl důvod. Táta byl na svůj věk dokonale zdravej. Když už někdo něco měl zvládnout, tak to byl on. Ale ten obraz, jak si povídám s mámou jsem nemohla dostat z hlavy a přidalo se zjištění, že jsme se vůbec nikde nefotili. 

A k tomu hlasu se přidalo, že jsem ho nevzala ani jednou na motorku. Vnitřní hlas byl dál hlasitější. Vynervoval mne až do pocitu, že mě v tom thajským vedru na pláži  pouhá myšlenka dokáže snad na místě zabít. Vnímala jsem jen vedro a dunění mýho srdce někde v hlavě, v srdci, všude. Kdybych mohla, jedu okamžitě za tátou na letiště a už se ho nepustím. 

Takovej to byl pocit. Jako když je něco opravdu naposled a vy jste si to naposled strašlivě odflákli. 

Zpátky v Čechách

Po návratu do Čech nás na letišti zastihla zpráva od telefonního operátora. Situace s Covidem se vymyká  kontrole, přitvrzuje se a všechno je jinak, než jsme odjížděli. Na letišti nás nikdo nekontroloval.

 Jen co jsme vylezli z metra, potkali jsme u Alberta sousedku. Křičela na nás z 5 metrů, abysme se k ní ani na krok nepřibližovali. Samozřejmě jsem respektovala, že se nás teď budou lidi trochu bát, vrátili jsme se z Asie. Opice, netopýři, ještěrky, hygiena nula a Covid. Ale bylo to naopak. Nechtěla nás nakazit. Její přítel byl Covid pozitivní. Ona mohla ven. Tak si šla nakoupit jídlo do práce.

 „Je to celý na hlavu. Nikdo neví, co má dělat, když přijde do styku s nakaženým. Hygiena mi nic neřekla. Radši jděte domů, ať vás nenakazím“, stihla říct, než ji spolkly dveře obchoďáku, ve kterém se tvořily fronta u kasy. 

Nás určitě nenakazí, ale v tý frontě u kasy to nejspíš někdo schytá. 

A něco se tiše a pomalu začalo blížit… 

JARO 2020

1.března v 16 hodin odpoledne byly na českém území odhalené první tři případy onemocnění, údajně z Itálie. 

Od 2. března se postupně začalo zpřísňovat. Byly pozastaveny lety do Jižní Koreje a severní Itálie. 

10. března. Daniel si sáhl na život. Přežil. Je zvláštní, že to, co se stalo, není příběh, který bych chtěla vyprávět, ale je to stále něco, co se snažím vytěsnit. O tom jindy a jinde.

11. března se uzavřely také všechny školy. 

Dne 12. března od 14 hodin byl vyhlášen nouzový stav. Po dobu 30 dnů jsme se nesměli volně pohybovat po 21 hodině, nakupovat jsme mohli to nejnutnější. Zavřeli nám restaurace a bary. Někdo to obrečel, s někým to ani nehlo. 

16. března byly až na výjimky uzavřeny státní hranice. Český národ se spojil a  začal šít roušky, které jsme museli nosit i v lese. 

Od té doby už nic nemělo být jako dřív…

Celé jaro se odehrávalo v dost apokalyptickým duchu. Z tý doby si pamatuju nejvíc to, kdo mě kdy seřval, že nemám roušku, když jsem šla na procházku do přírody, nikam jinam se nemohlo. Vždycky mě to dost rozhodilo, protože jsem měla špatný svědomí a na druhu stranu jsem si říkala, že jsem přišla na čerstvej vzduch, tak se ho potřebuju přece trochu nadechnout.

Žili jsme ve strachu, myli jsme si ruce, nos, nestýkali se moc s někým jen tak, a měli jsme se na pozoru. Táta mi volal ob den, jestli nosím roušku, když jezdím metrem, mám si mýt vlasy, obočí a nosní dírky. Nemám pít nic brčkem. Často jsem si z toho dělala legraci a představovala jsem si ho, jak si každej den myje ty nosní dírky a obočí.

Byla jsem ráda, že je tak vzorný občan. Bral preventivně všechny doporučený céčka,déčka, éčka, i acylpyrin a další nálož všech možných proti covidových preparátů. Taky pořád chodil pěšky do práce, aby si trénoval srdce a nezakrněl. Nejedl nikdy uzeniny. Střídmě maso. Vařil vege. Hodně luštěnin, zeleniny a rýži. Stále se udržoval v kondici a nechtěl doma sedět na gauči a koukat do zblbnutí na televizi. I když to teda filmový fanda byl. 

 LÉTO 2020

Blížilo se léto. Respektive nějak jsme se dožili léta. Covid trochu ubral páru. Mohli jsme se trochu nadechnout, ale ne moc. Chystali jsme se na pracovní dovolenou s přítelem. Teda já se tam jela válet, on pracovat a pak se taky válet. 

Za krásné teplé temné noci v autě naloženém po střechu na dálnici za Prahou směr Ukrajina zapípal telefon. Česká republika právě vstoupila do červeného semaforu. Připravte se na test a karanténu. Ještě v Brně jsem se rozhodovala, že vystoupím z auta a pojedu zpátky vlakem. Nakonec jsem „nebyla srab“, jak říká moje kamarádka Miriam a jela jsem až do Nova Kachovka, dva tisíce kilometrů od baráku.

 Na hranicích bylo trochu dusno, ale v roky udržovaným chaosu, kde se peníze ztrácí v kapsách oligarchů, se lehce ztratí i mezinárodně pohřešovaná osoba, natož pak dvě bytosti z červený zóny, která zčervenala přes noc. Jeli jsme dál. 

Ukrajinu mám ráda, připomíná mi dětství, nevím proč. Napadá mě vlastně jeden jedinej důvod. Můj děda byl z Užhorodu. Doma se tak udržoval ukrajinský folklór vyšívaných deček a vodky. 

Zpátky jsem letěla letadlem přes Polsko. Seděla jsem v letadle v roušce, vyplňovala jsem příjezdový formulář, nebo něco na ten způsob. Museli jste vypnit číslo letu, sedačku, na který sedíte, jméno, kam letíte a odkud a jestli se cítíte zdravě. Pomáhala jsem ho vyplnit i paní, která seděla vedle mně. 

Když jsem vystoupila z letadla, cítila jsem něco jako úlevu. 

Máma 2020

Doma se mi samozřejmě hned líbilo. Ráda cestuju a někdy se ráda i vracím. Hlavně tam byl můj syn,moje postel, splachovací záchod, heboučký toaleťák.

Hned druhý den jsem pracovala. Od rána jsem měla plnou hlavu mámy. To nemívám. S přestávkami jsem na ní myslela. Vzpomínám si, že jsem nakonec odvolala i klienty. Za to se omlouvám, ale když vám něco leze do hlavy každou minutu, je to na hlavu a nedá se s tím soustředit na nic jiného. 

Tak jsem mámě zavolala. “Ahoj mami. Jak se máš?” 

Máma říkala do telefonu úplný nesmysly. Nebylo jí rozumět.

 “Vůbec ti nerozumím. Ty sis vzala nějaký prášky?”, zkouším z ní páčit. Máma mluví dál z cesty a jako vrchol všeho prostě práskne s telefonem. 

Probírám možnosti, máma je buď opilá, což bych se divila. Vzala víc léků, to bych se nedivila. Naopak nějaký léky si nevzala. Možná mám halucinace a mluvila  normálně. Volám tetě do Německa, ať jí zavolá, že se mi zdá, že mluvila nějak divně. Za chvíli mi volá zpátky. “Eli, mamka mluví nějaký nesmysly, zajdi za ní. Ona je nějaká zdrogovaná nebo co.”

“Myslíš, si to taky?”, ptám se. 

“No určitě. Mluvila nesmysly, asi jí něco je.”

Běželi jsme se Danielem k ní domů. 

“Mami, babička neumí mluvit. Vůbec. Říká nějaký nesmysly. Je to srandovní.” A máma se směje taky a kroutí hlavou nad tím, že jí nejde mluvit. Plete se jí jazyk a říká úplně jiný slova. Místo tlak řekne plak a pak se tomu smějou. 

To znám. Když mám strach, taky se směju. Hystericky.

Vzpomenu si na dávno zapomenutý kurz první pomoci, který nám v bývalé práci koupil šéf, jako dárek k vánocům. Vždycky jsem si myslela, že nemá moc sociální cítění a smysl pro odměny. Teď si to nemyslím. 

Na tom kurzu si mě vzal stranou lektor a po chvíli družnýho hovoru se svalil na zem. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Měla jsem ho “jakože fiktivně zachránit”. Bylo to tenkrát děsivý. Ale tohle s mojí mámou to zdaleka překonalo. Můj mozek po kurzu první pomoci vyhodnotil mrtvici. 

Vzpomenu si taky na svůj pobyt v Kladrubech. Mrtvice tam byla na druhým místě v žebříčku mozkových zranění. Volám záchranku. Jde o minuty a následky jsou trvalý. 

Máma se přestala smát a začala kejvat hlavou, že nikam nejede a že jí nic není. Má jen nízký “plak”. Z jejích očích se dal vyčíst strach. Poprvý v životě ve svých 69 letech má jít do nemocnice. Její největší noční můra právě začala. A moje taky.

Záchranka přijela rychle. Pocit bezpečí nepřivezli. Po namátkovém vyšetření svěšeného koutku, diagnóza mrtvice. Balím jí věci, nestíhám to, klepou se mi ruce, všechno mi padá. Myslím na její strach a nervozitu. Všechno jde honem, rychle. Jde o minuty. Mámu naložili a odvezli. S mrtvicí.Včas. 

Když následujete svojí intuici, nikdy nemůžete nic zkazit. 

Romana

Sedím v obýváku. Vnímám opět tenkou hranici mezi životem a smrtí. Jednou tady jste a za chvíli to může být jinak. Vezmu telefon a volám Romaně. Romča je doktorka. Je jí 49 let. Má hnědý vlasy, hezkou postavu, velký hluboký oči a vždycky dokázala zařídit možné i nemožné. Za svoje kamarády, pacienty a rodinu, byla vždy odhodlaná položit svůj život. Tu srpnovou horkou noc dokáže vytáhnout z divadla svýho kamaráda neurologa, aby se na mámu podíval. 

Romana je zrovna v Řecku s rodinou. Vypráví mi, jak je na letišti namátkově kontrolovali, jestli nemají Covid. Zrovna je vybrali na měření teploty  všech příznaků Covidu, ale prošli. Teď si užívá horkou řeckou noc. Baví mě, jak dokáže s dětskou radostí popisovat svoje zážitky. 

“Eli, kdybys to viděla, sedím na terase a mám nohy v moři” 

A já to v duchu vidím a prožívám s ní.  

“Musíme si užívat,  ale stejně, víš jak to myslím, ty mi rozumíš.” 

Vůbec jí nerozumím, jen připitoměle kejvu hlavou. 

Myslím na mámu, jak jí je poprvé v nemocnici a jak to přežije. A dojde mi, že vlastně Romče rozumím. Jsem moc ráda, že si s ní v noci povídám. Ona má nohy v moři a já víno na balkoně. 

Romana je čistá duše. Smějeme se spolu. Má v sobě něco, co vás nutí se usmívat nebo žasnout. Něco jako Rain Man. Pak už jen kecáme a jdem si lehnout. Jsem jí vděčná, co pro mě dokázala z Řecka udělat. 

Všechno a všichni jsme nějak propojení, a i když se denně nevidíme, dokážeme se spojit přesně v určitou dobu, kdy máme.

Máma

Druhý den jdu za mámou do nemocnice. Všechno je ztížený Covidem. Covid 19 je všude. Když jdu dovnitř, musím se obléknout do skafandru, rukavic, návleků a čepice. Jsou hodný. Nechávají mě s ní 15 minut. Je stabilizovaná. Žije. Volá mi táta a nevědomě lechtá moje ego. “ Máma by ti měla poděkovat. Zachránila jsi jí život. Jak jsi věděla, že máš přijet dřív?” sype to na mě do telefonu. 

Ego to je věc, to vám teda řeknu. Jak krásně se poslouchá. Šeptalo vroucně do ouška, že přece nikoho nenechám zemřít a nikomu se nemůže nic stát. Budu ve správný čas na správným místě jako Dr.Strange v mnohočetným vesmíru. 

Děláme to všichni. Ve vlastním světě si dokážeme vytvořit separátní vesmíry. Dokážeme se dlouhé hodiny zabývat svou vlastní jedinečností. Pak se divíme, jak lehké a velmi snadné je tomu uvěřit. Já se nedivím, já to chápu. Myslím, že tuhle schopnost mám taky…

Podzim 2020

Máma se pomalu zotavovala z nemoci. Vozila jsem ji na různá vyšetření. Kontrolovala jsem její zdravotní stav. Covid se začal rozmáhat. Nijak se mě netýkal. Ani vzdáleně. Neznala jsem nikoho nakaženého. Nekoukala jsem na televizi.  

Neposilovala jsem v sobě strach. Pamatuju si jak na facebooku běžely covidový vtipy, který jsem taky sdílela. Smála jsem se spolu s celým českým národem covidu, vládě, rouškám, testům a nesmyslným nařízením. Vzpomínám si na projev Prymuly s partou hygieniků z pohřební síně a co to ve mně vyvolalo. Takhle nějak jsem si představovala poslední televizní sdělení před invazí mimozemšťanů. 

S tátou jsme vedli dlouhý rozhovory o politice a jaká je situace.

 “Tati, znáš někoho kdo má Covid?”

“Víš, že ani ne? Neznám nikoho.” 

Odpoví táta a přejdeme na jiný téma. Vlastně o ničem nic moc nevíme. 

Nezajímáme se. Nepátráme. Někdy vidíme a slyšíme jen to, co vidět a slyšet chceme.

Podzimní dny pomalu psaly svoje memoáry. Já začala zapisovat svoje sny. 

Ze spaní jsem často křičela, ne zrovna štěstím, ale tím druhým pocitem, hrůzou. Pořád jsem někam cestovala, moje spoje měly zpoždění nebo jsem nikam nedojela. Skládala jsem  zkoušky ve školách. Koupala se ve slaných jezírkách. Taky se mi někdo snažil vymazat paměť. Prostě takovej normální obyčejnej snovej svět.   

Koupila jsem si i diář, který se mi fakt líbil. U vietnamců. Nevěděla jsem, že mají i diáře. A rozhodla se všechny sny poctivě zapisovat.

SEN 19.10.2020

Usnu velmi rychle. Ocitám se na letišti. Letištní frmol mě tahá do nervozity. Mám v ruce letenku. Prohlížím si ji zblízka. Je na ní moje jméno a cílová destinace je Londýn. Vím naprosto přesně, že musím do Londýna. Ten pocit je tak silnej, že tomu nemůžu uvěřit. Všude kolem proudí davy. Každý někam cestuje a pospíchá, ale nikdo se do Londýna nežene, protože by musel do karantény. Mě ani tohle nedokáže odradit. Musím do Londýna, vím to. V ruce držím koupenou letenku. 

Probouzím se s mumláním. “Co já mám společnýho s Londýnem?”, ptám se nahlas sama sebe.

Tahle myšlenka na Londýn mě provází ještě po cestě do práce. 

Těším se na první klientku. Svoje myšlenky vypínám a ladím se konečně na úplně jiný osobní příběh. Otevřu dveře. Vítáme se. Usmívám se a jsem ráda, že vidím Lucii. Za tu dobu, co ke mně chodí, mi přirostla k srdci. Úsměv mi mizí z tváře, spíš tuhne na tváři, ona má tričko s nápisem London 2012. 

Nedávám na sobě nic znát, ale myšlenky mi jedou na plnej plyn. Kdybych teď zrovna byla komiksovou postavičkou, mám takovou tu páru kolem uší a hlavy. Celou dobu koukám na její prsa v růžovým tričku s nápisem London 2012. Není to neslušný? Co mám sakra s tou Británií společnýho?

Večer trávíme s přáteli u kamarádky. Koukáme do krbu. Bavíme se, jíme, popíjíme. To mi taky jde. Miluju jídlo a takový to pohodový tlachání u skleničky. Člověk se vždycky dozví věcí. Přetřásá se i téma Covid. 

Nikoho se netýká, nikdo nikoho nezná, nikdo nemá osobní zkušenost. 

Vyprávím svůj dnešní britskej sen. Když o něm mluvím nahlas, rovnám si myšlenky. 

“Určitě bude něco s Londýnem”, uvažuju nahlas,”sice nevím co, ale budou tam mít problém s Covidem, něco přijde, cítím to.To triko s nápisem mě teda dostalo.

“A co měla na tom tričku přesně?”, ptá se Honza. 

“London 2012.”

“To byly olympijský hry v Londýně”, řekne na to a přidává další informace. Vypráví se, že tenkrát ten zahajovací ceremoniál byl predikovanej Coronavirus, podprahově měli lidi na Covid připravit.”

“Vidělas to?” ptá se. 

“Viděla,” hraju si se skleničkou.”

Tenkrát jsem na to koukala a přišlo mi to děsivý. Vzpomínám si, že tam všude byli postele s nemocnými dětmi. Zdravotní sestry se o ně starali. Byl tam taky obří nafouknutej bacil démon. Vůbec mě nenapadlo, že to by to mělo mít nějaký skrytý významy.”

“Ale víš jak, lidi a konspirační teorie”, povzdechne si Alena a napíchne si zelenou olivu na párátko. 

“Něco na tom bude, to není náhoda, když se ti o tom zdálo.” Pronese Honza zamyšleně. 

Pokrčím rameny. Ještě chvíli mi to vrtá hlavou. Británie je daleko. 

Myslíte si, že vám se tohle nikdy nemůže stát, že jste chráněni nějakým neviditelným ochranným pláštěm. Jsme tady chráněni. Nevím čím, nevím jak. Dál hrajeme tu hru, že nás se to netýká. Nás, ani našich blízkých…

PŘITUHUJE

Pomalu se začaly blížit vánoce. Měly být jiný, jako všechno v našich životech bylo teď jiný. Obchody se na vánoce plně otevřely a lidé chtěli žít. Žít ve smyslu nakupovat, konzumovat, scházet se a slavit. 

Všichni jsme už věděli, že Corona není jen mexický pivo, ale věděli jsme toho zatraceně málo.

K 1.listopadu mělo Česko nejvíce úmrtí za uplynulý týden v přepočtu na počet obyvatel, na celém světě, ze všech zemí. 

V kapse mi pípne telefon.“Romana má Covid a je v nemocnici v Motole. Je to špatný.” Dostanu zprávu. Potí se mi ruka. Romča má Covid. Do té doby jsem osobně neznala nikoho, teď se to změnilo. Romana má ale největší konexe ve všech nemocnicích v Český republice. Ta myšlenka mě uklidní. 

Když se dozvíte o nebezpečné nemoci ve vaší blízkosti, máte touhu okamžitě zkontrolovat svoji rodinu. 

Volám mámě, pak tátovi, tetě. 

“Romča má Covid,” hlesnu do telefonu. 

“To bude dobrý, řekne táta. Snaží se mne utěšit.

“Eli, představ si, Mirka s Jendou mají Covid. Odvezli je do nemocnice”, řekne teta s pocitem hrůzy. 

Mirka s Jendou jsou naši rodinní kamarádi. Nedají bez sebe ani ránu. Chodí spolu ve svým věku za ručičky a říkají si zdrobněle. Mirka pracovala s tetou v dětský léčebně. A její muž byl táta mojí spolužačky. Svět je malej a náhoda neexistuje, to už mi zase v mým věku, nikdo nevymluví.

Mám pocit, že ten hnusnej virus utahuje svojí smyčku kolem našich krků a je mu jedno jak moc a komu. Můj telefon ještě mnohokrát přinesl zprávu o mých známých s Covidem. 

Už nemůžeme hrát tu hru, že se nás to netýká. Obalilo nás to všechny drsnou dekou, takovou tou škrábavou.  

Další den se dostane do nemocnice i můj tchán Milan. Je to s ním špatný a hned ho napojí na ventilátor. Taky se vám při slově ventilátor vybaví letní den a tichý vrčení bílý vrtule, která rozhání horkej vzduch? 

Myslím na Romanu. Myslím na Mirku s Jendou, myslím na tchána. Ani ve vzdálených galaxiích nepřipouštím, že by to někdo z nich neměl přežít. 

VÁNOCE  2020

V prosinci byla ve Velké Británii zjištěna nová mutace Coronaviru. Mělo se za to, že tato britská mutace se šíří mnohem rychleji a je nejspíš i mnohem smrtelnější.

23. prosince jsme plynule přešli do 5.nejvyššího stupně protiepidemického systému. Byly otevřeny jen potraviny, lékárny a drogerie.  

Na štědrovečerní večeři jsme u mámy. Já dělám rybu, máma salát. Naši se na kapra vždycky těší celej rok. Příprava kapra je můj vánoční rituál. Ten rituál má určitý kroky. Nejdřív ho nechávám válet v mléce, pak kořením a obaluju v červený paprice. Žádná strouhanka. Vždycky si pak přísahám, že si kapra budeme dělat častěji, nejen na vánoce. Nikdy mi to nevyjde. Kapr patří ke stromečku. Salát taky. Nikdy jindy.  

Sedíme u stolu. Povídáme si. Táta pronáší přípitek. Pokaždý říká to samý.

“Ať se tady příští rok zase všichni sejdeme.” 

Poleje mě studenej pot, pak vedro, zima, tlak, vakuum, vedro, zima. Slyším v hlavě hlasitou myšlenku. “Táta tady příště už nebude.” 

Slyším mámu, mluví na mě jakoby z dálky. “Podej mi ten salát, je dobrej viď? Haló, jsi tady? Tu mísu se salátem dej sem doprostřed.” 

Dám mámě mísu. Pozoruju tátu. Všichni si pochutnávají na štědrovečerní večeři.

Ne, to není možný. Kravina. Nebudu se tím vůbec zabývat. Naberu si salát a rybu. Snažím se to vytěsnit. To mi totiž taky jde. Kdyby byla nějaká soutěž ve vytěsňování, tak jsem mistr světa. 

ZIMA 2021

Ve zdraví a štěstí se moje rodina přesunula do roku 2021. Metoda vytěsňování už se praktikovat nedala. Situace se velmi rychle zhoršila a vláda se začala shazovat vinu na rozjívené chování občanů na vánočních trzích. Nemocnice se hroutily pod rekordním náporem pacientů. Všechno začalo kolabovat. Počty nakažených začaly stoupat.  

Romany stav se zlepšoval, pak zhoršoval. Táta mi volal, jak je covidová situace v Chebu vážná. Chebská nemocnice se plnila. Pokaždý jsme si řekli, jak se máme chránit a nosit roušky. Táta pořád chodil do práce,i když už byl v důchodu. Každý rok ho přemluvili k prodloužení smlouvy a on na to pokaždý kejvnul. Co by dělal doma, slýchávala jsem od něj. 

Mirka dýchala s pomocí ventilátoru. Jenda byl “jenom” na kyslíku. Milana probudili na chvíli z ventilátoru, aby mu jen oznámili, že mu musí uříznout nohu. Pak ho zase uspali. Romanu z umělého spánku budili denně. 

Modlili jsme se za Romanu, posílali jsme jí energii, organizovali společné meditace našich přátel za její uzdravení. Pokaždý mi přicházelo, že se nemusím bát, že Romana je v dobrých rukou. U nemocniční postele postával její strážný anděl. Vypadal jako lékař, který hlídal a sledoval monitor u její hlavy.

Ta nejhodnější Romana, kterou jsme znali, bojovala v nejlepší nemocnici s nejlepší péčí proti něčemu, co jsme nikdy předtím neznali. 

A pak, jako by se mým světem začala šířit nejasná zpráva o jeho konci.

Leden 2021 

To odpoledne jsem šla na metro a jako obvykle jsem se stavila v pekařství. Najednou jsem měla pocit, jako bych viděla přízrak. Naproti mne šla Romana se svým manželem. Rozbušilo se mi srdce a málem bych na ně mávala, ale Romana přece ležela v nemocnici a její manžel byl v práci. Ta podoba byla dechberoucí. Později k večeru mi volala kamarádka, aby mi řekla, že Romana zemřela. 

Šok nevychází z toho, že někdo umře. Ale z toho, že člověk před minutou byl a za  minutu už není.

Co bych k tomu řekla. Byl to šok ze smrti, ztráty, nespravedlnosti. Pro nás pro všechny. Romča byla mladá, hodná, obětavá a měla rodinu. Těžko se tomu věřilo a bylo to těžký. Jakoby z vás někdo vysál všechen kyslík. Pořád jsem na ní myslela, jak jí je asi teď je a kde teď právě je. 

Zprávy o nemocných a přeplněných nemocnicích všechny válcovaly. Zvykli jsme si na novou realitu, na kterou jsme plynule přešli. Roušky, rozestupy, školy online, home office a zákaz vycházení po 21.hodině. V té době jsem měla hodně klientů, kteří se hroutili pod náporem informací z televize a dalších médií. U všech se začaly objevovat úzkosti a panické ataky. Báli se chodit nakupovat, báli se chodit mezi lidi. Báli se navštěvovat svoje příbuzné. Dezinfikovali nakoupené potraviny z obchodů. Umývali si stokrát denně ruce, někteří až do krve. Hádali se doma se svými partnery a dětmi. Upadali do depresí. Všechny začala ovládat vlna nervozity, strachu a do toho přibývalo lidí, kteří přišli o své blízké a zažívali hlubokou ztrátu. 

V týdnu mi zavolala teta.

“Eli, Mirka dnes zemřela”, řekla s pláčem. 

“Jendovi, jejímu partnerovi, to neřekli, aby nedostal šok.” 

Jenda byl stále na kyslíku a ta zpráva by ho mohla oslabit. Mohl by chtít nežít. 

Když vám náhle zmizí ze života váš životní partner, se kterým jste se vodili za ruku a říkali si zdrobněliny, zmizí vám taky smysl vašeho žití. Začnete život přežívat a těšit se na to, až sami zemřete, abyste se znovu potkali. 

Zprávy z nemocnice, kde ležel můj tchán zněly jako výsledky sportovních sázek ve Fortuně. Padesát na padesát. Nebo taky sedmdesát ku třiceti. Nikdo nic nevěděl, nikdo nic nemohl zaručit. Jednou se zlepšoval, podruhý se zhoršoval. Až ho jednoho dne konečně probudili z umělého spánku, vyndali mu všechny hadice z těla a jeho hornický plíce se chytly a začaly makat. 

Zapomněla jsem se zmínit, pracoval jako horník a svýho času kouřil mentolový cigarety. Přes to ho Covid nedostal. Dostal jen kus jeho nohy. I jemu zatajili informace, aby se jeho stav nezhoršoval. 

Tou dobou, kdy on sám bojoval o život, jeho máma tak silná nebyla. Zemřela v domově důchodců, kam Covid přinesla její sousedka, když byla na obyčejném vyšetření v nemocnici. Ta milá paní sousedka z vedlejšího pokoje to taky nepřežila. 

Člověk se mohl přestat bát hrůzných věcí, protože ty už se všechny děly. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Táta stále pendloval mezi Chebem a Prahou. Stíhali jsme si jen říct, kdo umřel a kde. Popisoval mi situaci v Chebu, kde se v té době začala rozmáhat britská mutace viru. Už sám znal pár lidí s Covidem. Automaticky jsem předpokládala, že když pořád kontroluje moje hygienický návyky, sám se chrání. 

Táta pro mě vždy představoval nejchytřejšího člověka na planetě Zemi a svým způsobem jsem k němu pořád vzhlížela. Nikdy by mě nenapadlo ho nějak poučovat nebo zpochybňovat jeho názory. Vždycky se pak ukázalo, že měl pravdu.

V lednu to bylo poprvý v životě, kdy začal můj táta mluvit o smrti. O jeho smrti. Ne že bychom o smrti spolu nikdy nemluvili. Ale vždycky spíš v žertu. Tátovi se všechno hodilo. Nic nechtěl vyhodit a tak hromadil spoustu nepotřebných krámů, protože co kdyby se to někdy hodilo. S mámou se vždycky smáli, jak budu já, až umře ty krámy vyklízet a že se dost nadřu.  

Na rozhovory o smrti byl profík můj děda. Vždycky jsme hráli takovou hru. Musela jsem mu ukazovat, jak budu brečet, až umře.

 “Ukaž, jak budeš brečet, až tady děda nebude,” říkával. Nebo taky. “Ukaž, jak budeš za dědou plakat na hřbitově.” 

Tou dobou už věděl, že umře. Já to nevěděla. Děda měl rakovinu kůže. 

Děda mne připravoval na svou vlastní smrt, samozřejmě v legraci. Když to velmi rychle a náhle přišlo, bylo mi 12 let. Bylo to moje první setkání se smrtí a koncem existence milovaného člověka. S dědou jsme podnikali hodně věcí. Vozil mne do školky, bral mě do práce i do hospody. Byl mým nejlepším kamarádem. Jeho odchodem jakoby skončilo mé dětství. To co jsem cítila, jsem nedokázala nikomu říct a nikdo se mě stejně na nic ani neptal.  

“Nechceš dělat nějakou jinou práci?”, táta mě vytrhne z mých vzpomínek na dědu. Už je to tady zase, protočí se mi panenky.

 “Ne tati nechci.” 

Kolik úsilí mě stálo, odejít z pro něj dobře placené práce, na volnou nohu, která je podle táty nejistá. Co je vlastně jistý? Pomyslím si a hned mě napadne jen jedno.  

“Máš dost peněz?” Další otázka na tělo. 

“Jak to myslíš? Chceš mi nějaký peníze věnovat?”, ozvu se. 

“Jen se ptám, jestli jsi zajištěná.”, prohlásí bezelstně a odevzdaně.

 Takovýho ho neznám. Pak pokračuje. 

“Já už tady dlouho nebudu, tak se ptám, jestli jsi zajištěná a v bezpečí”, myslí to úplně vážně. 

“Tati, s tím si starosti vůbec nedělej a já nechápu, co to vedeš za řeči.” 

A taky to myslím úplně vážně. Trochu mě znervózňuje, že tentokrát nevtipkujeme a neděláme si ze smrti legraci. Mluvíme vážně a technicky. Bez příkras a vtipu.

Situace byla vážně drsná. Nemocnice se dál plnily. Zdravotníci nestíhali. Na zprávy jsem se pro jistotu nedívala a chodila jsem jen tam, kde to bylo nezbytně nutný. Roušku jsem nosila. Úmrtí mých blízkých přátel jsem vnímala jako něco příšernýho, ale taky jako něco, co se mě ani mé rodině nikdy nemůže stát. 

Myslíte si, že vám se tohle nikdy nemůže stát, že jste chráněni nějakým neviditelným ochranným pláštěm. Protože kolem smrti je spousta věcí, který si nepředstavujete. Jistý je jedno, když se vás dotkne smrt, přehodnotíte všechno. 

Ve středu mi zavolala teta. Byla velmi rozrušená. Volala mi, aby mi řekla, že se její nejlepší kamarádka ze školy oběsila doma na půdě. 

“Ve svých nejlepších šatech”, zdůraznila. Měla rakovinu, se kterou se včas v době Covidu nedostala do léčby. Teď už bylo na nějakou léčbu pozdě. 

Měla jsem pocit, že jsme ve válce a je pozdě úplně na všechno. Nebylo na koho se obrátit a spolehnout jste se mohli jen sami na sebe.  

ÚNOR 2021

Únor byl měsíc, kdy jsme pokaždý odlétali se ohřát do teplých krajin jako stěhovaví ptáci. Máma mi ve čtvrtek řekla, že táta přijede o víkendu. Většinou jezdil jednou za 14 dní, tohle bylo z jeho strany trochu neobvyklý chování. Byl tady minulý víkend, kdy jsme se bavili o tom, jak on už tady dlouho nebude a takový ty kecy. 

Tentokrát jsme seděli doma na zadku, smutný, separovaný a měli plány na příští rok. Pili jsme u toho medovinu z jedný skleničky a srkali slepičí polívku z jedný lžíce. Nechtěli jsme patlat nádobí.

Snít můžete bez omezení. Mít sny, znamená mít plány. Kdo má plány, se přece nechystá umřít.  

V neděli mě napadlo, že bych tátu mohla do Chebu odvézt, ale dopředu jsem věděla, že by s tím nesouhlasil, protože měl jízdenku na vlak. Zajímavý bylo, že to napadlo i přítele, abychom si udělali výlet s tátou do Chebu. Ještě v autě, kdy jsme ho vezli na nádraží mě to napadlo.. Proč jsme to neudělali? Dodnes nad tím přemýšlím. 

A od teď už se mi nebude vůbec psát lehce. 

Bylo pondělí, normální den jako každý jiný. K večeru jsem začala cítit únavu a šla jsem si brzy lehnout. V úterý jsem vstala a bylo mi malátně, ale nijak hrozně. Měla jsem zimnici a zvýšenou teplotu, nic významnýho. Únavu jsem cítila všude, každá část těla nějak bolela nebo hořela. Zůstala jsem doma a lehla si k televizi. Ten den mi volala máma. 

“Táta má vysoký horečky. Je marod”, říká mi do telefonu. 

“Mně taky není dobře”, stěžuju si. 

“Myslíš, že má Covid?” “A kde by ho vzal?”, zase zlehčuju. 

Popírání? To umím. V tom jsem velmistr. 

Udělala jsem si antigenní test na doma. Byl negativní. Zavolala jsem tátovi, abych zjistila jak je jemu. Nebylo mu dobře stejně jako mně. On na tom byl ale hůř. Měl vysoký teploty a únavu. Měl volat svýmu doktorovi. Ale myslíte, že to udělal? Myslíte si to správně, neudělal. Čekal, jak mu bude a léčil se sám doma. V tu noc, kdy mě ani jemu nebylo dobře, se mi zdál jeden z těch živých snů, který musíte brát vážně, nemůžete je popřít, protože se vám vryjou do hlavy navždy. 

SEN

Naproti mě u stolu sedí moje babička, která už odešla z této existence. Je tak krásná, mladá, spokojená. Usmívá se a nemluví. Všechno je krásný, zářivý a hlavně živý. Mohu se dotknout svý ruky a cítím dotyk. Mám pocit klidu a ještě něčeho, co neumím hned popsat. Babička zářila energií a poznáním. Přišlo mi, že mě přišla navštívit. Jako kdyby žila někde na nádherným ostrově a přišla se mi ukázat, jak je opálená a jak jí to sluší. 

Já si naopak přijdu jako vězeň za plexisklovou přepážkou s telefonem v ruce, kterýho přijde navštívit jeho příbuzný, aby mu dodal odvahy do dalšího dne. 

“Babi, co tady děláš? Vyhrknu překotně. “Vypadáš skvěle, ještě líp, než když jsi žila.” 

Vypadne ze mne. Babička nemluví, jen se usmívá. Pak se před námi objeví díra, která vypadá jako okno. Dívám se skrz tu díru na mýho tátu. Pak všechno zmizí a já se probudím. 

Bylo to tak živý, že ještě dlouho zírám z postele do stropu a v koutku oka cítím malou slzu.

Víte, že mrtví příbuzní nás chodí varovat? Já to vím. Přicházejí vždy, když nás čeká něco opravdu náročnýho. Řeknou vám, haló, teď to bude bolet, ale jsme tady my a dáváme na všechno pozor. Nebude se dít nic, co byste nezvládli.

Moje babička Cecil. O ní bych mohla vyprávět hodiny a hodiny. Uměla říct ty vole a přišlo jí to normální. To já bych za to dostala od rodičů pohlavek nebo přinejmenším napomenutí, abych se chovala slušně. Mluvila plynule francouzsky, nosila červenou rtěnku a boty na podpatku. Byla šmrncovní a free víc než její dvě dcery, moje máma s tetou. Jako malá žila za války ve Francii v oblasti Bordeaux. Byla tak noblesní, že jsem se jí jednou zeptala, jestli nevadí, že jí říkám “babi”. Prohlásila, že jí klidně můžu říkat Cecil a vůbec se u toho nesmála. Takže to myslela úplně vážně. 

Když babička odešla ze týhle existence, přišla se rozloučit a zkontrolovat, kolik má květin kolem rakve. Vzpomínám si, jak jsem den před jejím pohřbem ležela v její posteli v jejím pokoji a uviděla světelnou kuličku, která létala sem a tam. Myslela jsem si, že je to světelný klam a mám pocit, že jsem hned na to usnula.

Jenže se pak dělo něco, co byl úplně živej sen.

Ta kulička létala pořád sem a tam.“Babi, jsi to ty?”, napadlo mě se zeptat. 

“Zlatíčko, nevím, kde jsem,” uslyšela jsem. 

“Babi, ty jsi mrtvá.” Řeknu nahlas do tmy. 

“Já jsem umřela?” zeptala se mě udiveně. 

“Jo babi, jsi mrtvá a zítra ráno máš pohřeb.” 

Po chvilce, kdy se nedělo vůbec nic a já se snažila najít sklenici vody na starým peřiňáku, babička pronesla. 

“A kde je moje sestra? Mrzí mě, že tady není moje sestra.”

Stojí za to zmínit, že babička odešla ve spánku v nemocnici s kanylou utišujicích nebo oblbujících látek v žíle. Dokážu si představit, že tam si člověk vůbec neuvědomuje, na jaký straně se zrovna nachází. Jestli už přešel nebo ne. 

Ráno při snídani, kdy nikdo moc nemluvil, jsem začala první mluvit o svým snu s babičkou. Vyprávěla jsem, jak nevěděla, že je mrtvá a můj táta to ještě doplnil.

“Se mnou taky asi mluvila ve snu, řekla mi, že je ráda, že jsem si vzal dovolenou a přišel jsem na pohřeb a že ji mrzí, že tady není její sestra.” 

“No to samý řekla i mě,” vykřikla jsem.

 Moje máma na to pragmaticky zareagovala. “Hlavně to proboha neříkejte tetě, ta by si to vyčítala do konce života, že jí nepřijela na pohřeb.” 

A víte co? Já si myslím, že si to vyčítá dodnes i tak. 

Moje babička Cecil za mnou nepřišla do snu poprvý. Už to několikrát udělala a vždycky se něco stalo. Naposledy se objevila při příležitosti, kdy se u mojí tety objevila zákeřná rakovina. O tom ale budu vyprávět až v jiným díle, protože sem by se to všechno nevešlo.  

Babička vždycky říkala. “Abys byla dobrá spisovatelka, musíš žít život, o kterým stojí za to psát.” Řekla bych, že něco na tom bude. 

STŘEDA

Zírám do stropu. Ten sen byl tak moc živej, že bych si ho měla zapsat. Už dlouho dobu si zapisuju sny. Nejlepší jsou stejně ty sny, který si pamatujete celej život. Já jich pár mám. Klidně i po 20 letech vám je odvyprávím, jakoby to bylo včera. 

Není mi moc dobře. Mám zvýšenou teplotu a jsem unavená. Vnímám vnitřní třes. Zase zkontroluju tátu. Volám mu. 

Táta má vysokou teplotu a bolí ho tělo. Máma mu říká, ať si dojde na test, který odmítá a spíš se pořád ptá v okolí, co si o tom myslí. Vůbec v té době netuším, nebo nechci tušit ani vědět, jaká je situace v Chebu, protože kdybych to věděla, sednu do auta a na test ho odvezu. Spoléhám i na přehnanou přehnanost jeho přístupu ke Covidu a že moc ví, co má dělat. Tak jsem se nestarala. 

V tu noc se mi zdál další sen. Škoda, že některým znamením porozumíme, až když je pozdě. 

Bydleli jsme v domě po němcích v příhraničních Mariánkách. Jsou to lázně. Náš byt byl dvougenerační o rozloze dvou velkých bytů v posledním patře pod obrovskou půdou, kam chodil celý dům věšet prádlo. Žili jsme v něm celá rodina i s babičkou Cecil, dědou, tetou a kocourem, takže jste vůbec nikdy nebyli doma sami. 

Můj dětský pokoj byl stejně velký jako můj současný obývák s kuchyní dohromady a do stropu jste napočítali 4 metry. Topilo se v něm v kamnech na uhlí, který jsme museli denně tahat ze strašidelného sklepa a když byla zima, vždycky jsem záviděla spolužákům, kteří žili v paneláku a měli automatickou pračku. Oni zase záviděli, že mám velkej pokojíček a secesní umyvadlo na chodbě. Za to umyvadlo jsem se styděla. 

Můj pokoj měl čtyři obrovská okna v bílých dřevěných popraskaných rámech s úzkým parapetem uprostřed. Zvenku měli zajímavé fresky. Pod okny jezdil trolejbus číslo 5. 

SEN

Stojím u okna a všimnu si, že se v něm odráží světlo, jakoby do něj někdo házel prasátka. To zaujme mýho kocoura, protože skáče po okně jako divej. Rozčílí mne to. Proč mi někdo hází prasátka zrcátkem do mých oken. Opodál za mnou v rohu, kde se nachází kamna, zaslechnu zvláštní šum.

Připomíná mi zvuk ptačích křídel. Už jsem vám říkala, že se mám respekt z ptáků? Dokonce i z papouška a problém mi dělají  holuby, husy a labutě. Když jsem byla malá, několikrát na mě skočil rozzuřený dědův kohout na zahradě a myslím, že tam je ten zakopanej pes. 

Ten zvuk mě nutí se otočit a podívat se, co je to za zvuk. Za kamny zahlídnu holuba. Kde se tady vzal? Pak už se všechno odehrává velmi rychle. 

Přiběhne táta, chytne obrovskýho holuba a vynese ho ven. Jsem mu vděčná, zároveň se cítím jako malá holčička, kterou táta vždycky zachrání, ať je kde je. Probouzím se tak trochu pořád naštvaná a s nepříjemným pocitem.

Většina silných mystických či prorockých snů se odehrává na místě vašeho dětství. Ať už je to byt, kde jste vyrůstali, nebo samotné město. Jde o tak intenzivní vzpomínku, které budete věnovat pozornost za všech okolností. 

ČTVRTEK

Coming soon…