Už je tam, je vidět, je znát a já začínám psát. Pod jeho vlivem kdo se ocitne, úplně procitne.

Úplněk ve štíru 24.4.2024 v 1:48 ráno. Bude to takový, jaký to má být.

Neviditelná síla mě vtahuje zpátky do zatmění, hluboko v těch stínech reaguje moje podvědomí úplně na všechno. Zatmění ještě nedohrálo svůj part. Olizují mně paprsky slunce a vytváří tak stíny na mé ruce. Hraju si se světlem a už se nebojím. Není čeho. To, co vidím, jen zdánlivě nemá pravidlo. Když posunu na šachovnici jednu figurku, posunu tím i druhou.

Slunce se pomalu přesouvá na moje nohy. Klouže po zdech a vytváří svou divadelní hru o jednom herci z jedné rodiny z dalekého zapadákova. Kde na konci ulice stával malý dům, který se nikdy nezamykal. Přesto se z něj nikdy nic neztratilo. Ten dům zažil své a jeho příběh mně vtahoval. Stěny, stropy i podlahy byly nasáklé emocemi všech generací.

Dům udržoval svou rovnováhu po celá staletí.

Vracel lidem jen to, co do něj dali a bral si, to co mu vzali. Ani víc ani míň.

Zaslechnu tichý podmanivý šramot. Se vstupem dne do noci se s měsíčním svitem probouzí štíři. Měsíc je láká z úkrytů. Často se bojím emocionální prázdnoty, která mně chrání před štíry noci. A zase ta kritika a nejistota, která vychází bůhví odkud.

Nikdo mně nemůže soudit, pokud já nesoudím sama sebe.

Jsem sama sebou, podle svých vlastních pravidel.

Úplňkové energie působí těžce, ale unést se dají. Zkoumám jejich hloubku. Pozoruji den i noc, světlo i tmu, stíny i štíry. Čtu mezi řádky. Všímám všech znamení měsíce v úplňku, některé z nich je pro mně. Fantazie nebo realita?

Užijte si úplněk. Pel-mel sebehodnot napříč generacemi, s rovnováhou na krku a měsícem v zádech…