Včerejší příjezd nám dal zabrat. Byli jsme ubytovaní ne úplně přesně podle našich očekávání a když už jednou něco očekáváte a ono je to potom jinak, tak vám chvíli trvá mozek přesvědčit, že se bude dít něco jinýho.
Od teď nám měl náš pobyt zpříjemňovat malý dřevěný domek s vestavěným patrem, které mělo ale zvláštní vchod z venkovního svahu. Protože jsme přijeli za tmy, nestihli jsme si nic prohlédnout. Co jsme ale zjistili hned bylo, že celým domkem to příšerně fouká a nemáme teplou vodu. Do postele nám štastně vlítla černobílá kočka a Miriam jí dala jméno Miris.
Milan chce odjet do hotelu v městečku, Luboš do Sarajeva na letiště a domů. Já ještě nemám názor, ale vím, že řešit něco na první pohled je blbost. Nejlepší je se na to vyspat.
Když usínám, tvoří se mi u pusy obláčky páry. Spím v čepici a ve spacáku do – 30. Na půl ucha slyším, jak se parta myší, v žádným případě nechci vědět jak moc jsou velký, snaží rozmontovat celou střechu. Rozhodly se na tom makat celou noc.
Zrovna když už jsem se procházela snovou krajinou a vedla rozhovor s mojí dávno zesnulou babičkou, tak mě Miriam vzbudila resp. její telefon. Neříká se náhodou, že mrtví ve snu chodí varovat? Miriam má starodávnej černej telefon s ošoupanými tlačítky a displejem velkým jako krabička od sirek. Přesně takovej si pořizujou drogový dealeři a jiný gangsteři, aby je nemohli vystopovat. Bohužel i na tomhle starým krámu už se nachází budík s melodií, kterou mám spojenou s počítačovou hrou s názvem Sims. Sims jsou simultalní lidé v simultálním světě. Tak mě tenhle budík hodí někdy do simultalního rána, až se někdy leknu, jestli je to skutečnost nebo ta hra. A zrovna v tuhle chvíli si myslím, že určitě musím bejt v tý hře, protože jsou 4 hodiny ráno.
Vstáváme tak moc brzo, protože se jedeme podívat do 90 km vzdáleného městečka Zavidoviči na kámen ve tvaru koule. Jde o největší kouli na světě člověkem vytvořenou. Podle průzkumu obsahuje převážně železo a proto je i nejtežší na světě. Milan tuhle akci ranních ptáčat dobrovolně vzdal a spí dál. My naskáčeme do auta a jedeme vstříc dalšímu dobrodružství.
Mlha utápí krajinu v nekonečném tichu. Svítá. Silnice, kde jsme včera večer bloudili vypadá jinak, nějak víc jednoduše. Červenozelené dvoupatrové akvárium taky. Do auta nám byl přidělen pár středního věku. Pavla a Luboš. Pavla prohodí pár slov, je milá a má termosku s čajem. Luboš mlčí. Kdo by se chtěl taky vybavovat v 5h ráno ve 4st nad nulou. Krajina nám ubíhá pod koly a před očima. Všechno se teprve probouzí, pekárny otvírají a lidé se pomalu trousí do práce.
Jsme na místě v Zavidoviči. Už nevím, co víc si na sebe oblíknout, pokud by to šlo, tak třeba radiátor by nebyl špatnej. Zima je nemilosrdná. Lesní cestou míříme ke kameni. Míjíme stánek s horkým čajem, alkoholem, kávou a dalším stánkovým prodejem snažícím se zpříjemnit kamenný úkaz. Zatím opušťěný, protože je 6:30 ráno. Obří koule nápadně připomíná kamennou kouli, která málem rozdrtila Indiana Jonese. Je opravdu obří a trčí ze země, jako by jí tam někdo vší silou zatlačil. Všichni mají příležitost se koule dotknout, lehnout si na ní, opřít se, meditovat, fotit se a zkoumat svoje pocity, stejně tak jako já. Něco na tom je, když dáte na kouli ruku a zklidníte dech, máte pocit, že se koule vlní nebo se vlníte vy. Možná na vás bude působit jako obří magnet a trochu vás zmagnetizuje. Víc poznatků asi nemám, protože mě zima neskutečně paralyzuje a nic víc si nepřeju jako teplo auta, slunce a horkej čaj, možná taky moře s písčitou pláží.
Jedeme dalších 90km zpátky k pyramidám se zastávkou v pekárně. Místní burek (listové těsto plněné tvarohem, bramborem nebo masem) nám zpříjemní cestu, slunce už nabírá sílu, teplota se má vyhoupnout na 20 stupňů. Pavla s Lubošem už tady byli třikrát, pořád mluví jenom ona. On mlčí, v očích mu hraje šibalství a radost neposednýho kluka. Pavla nám vysvětluje, že Luboš mlčí vědomě. Jinak totiž pořád mluví a nepustí nikoho ke slovu. Teď se léčí sázkou, že mluvit nebude po dobu 48 hodin. Luboš mluvit nemusí, protože jeho oči mluví za něj a je to ta nejlepší univerzální řeč na zeměkouli.
Projíždíme náš oblíbený kruhák, zatáčíme na cestu do tunelů Ravne a pokračujeme dál do kopce, až k našemu dočasnému ubytování v jablečném sadu. Ve slunečním dni všechno vypadá veseleji. I náš dřevěný dům se dvěma vchody a velkou prostornou terasou, která má taky dva vchody. Jeden přímo z naší postele, kde stačí otevřít dvoje dveře a projít jimi ven nebo rovnou z venku. Na terase je velký dřevěný stůl, starý čalouněný gauč na dřevených nohách a dvě křesla v téže barvě. Vlevo je prosklená lednice na potraviny, které si tam všichni ukládají. Teď tam jsou vajíčka a pivo. V rohu napravo opuštěně civí malý stolek s plynovým vařičem, kde je možné si uvařit čaj. Přímo naproti majestátně vyčnívá samotná pyramida Slunce. Prohlížím si všechno znovu sluneční hřejivou optikou. Slunce z oblohy obnažuje dům a celý jablečný sad. Pyramidy čerstvě natrhaných jablek jsou vystavěné u cesty. Před vchodem do domku jsou umělé přepravky a dlouhé dřevěné lavice plné kamenů z tunelů pod pyramidou Slunce, které jsou tu na prodej. Nikomu už se do hotelu ani domů nechce, ikdyž noc, zdá se, bude náročná.
Po jídle se konečně vydáme do tunelů Ravne a potom nás čeká dračí žena a její tajné místo s drakem. Ale tenhle příběh si zaslouží samostatnou kapitolu…
