1.den

jsou 3 hodiny ráno a já vstávám. Celou noc, tedy jestli se to tak dá nazvat, jsem měla zimnice a vzbudila jsem se zpocená jako myš zrovna ve chvíli, kdy jsem řvala na Petra Kohla a skupinku meditujících lidí, že jsou tady úpně zbytečně a nic tady nefunguje. Aby bylo jasno, Petr Kohl je hlavní organizátor a náš leader expedice Bosna. To byl zase sen. Spakuju poslední věci do obří tašky, mimochodem mám jich víc, než když jedu na měsíc do Asie. Zimní věci do tunelů, letní věci na pyramidy, čelovku, spacák, deky, karimatku, fén, který mi zachránil život v Indii a další životně důležitý krámy. Už když jedu temnou, spící spletí ulic vyzvednout moje kamarády, honí se mi v hlavě zajímavé myšlenky. Kam, že to zase jedu, co tam vlastně jako budu dělat a proč radši nejedu někam do teplých krajů srkat koktejly dlouhýma brčkama.

Když dorazím na místo, kde čekají ostatní členové naší expedice, moje myšlenky vysloví nahlas Miriam. „Proč teď vlastně nejedeme na letiště a neletíme do Thailandu?“ No to by mně taky zajímalo.

Jedeme ve čtyřech. Já, Miriam, Milan a úplně neznámý skoro osmdesátník Luboš, který nám byl přidělen do auta. Místo ve 4h, vyrážíme klasicky v 5:15h. Po pár desítkách kilometrů seznamovací konverzace se dovídám, že Miriam má nabídku pracovat jako koroner a je z toho velmi nadšená. Luboš miluje benzínky a chce u každý druhý zastavit, pít kafe a jíst polívku. Milan se zatím nijak nevyjádřil, ale zřejmě má problém s bezpečnostními pásy v autě, kdy nás každou chvíli kontroluje, jeslti jsme připoutaný. Asi proto, že pracuje v Parapleti a vidí v nás své potencionální klienty. Cesta pomalu ubíhá a my už pyramidy vidíme i v Rakousku a ve Slovinsku a pomalu i v Chorvatsku. Až přijedeme do Bosny, tak si z pyramid na zadek asi nesedneme.

První zádrhel je tady. Na hranicích Bosny, po nás chtějí zelenou kartu, máme jen kopii, tu nechtějí, ale máme všichni oranžovou vestičku a jeden hasící přístroj. To prý se v Bosně vyžaduje pod hrozbou pokuty. Jenže tyhle věci nikdo vidět netouží. Takže odstavit auto, odevzdat pasy a mašírovat na celnici koupit pojištění auta. Vítejte v Bosně.

Je tma, když dojíždíme na místo srazu do města Solnac, snažíme se najít hotel nebo penzion. Zatím jsou tu jen kozy, pole a tma jako v pytli. Světe div se, ale v tomto komercí nedotčeném kraji po ubytování ani památky. Nakonec jsme to otočili a jeli o pár kilometrů dál do Mostaru.

Z Mostaru byl můj kamarád Davor a nikdy bych něvěřila, že mě tam někdy něco zavede. První noc v Bosně trávíme v motelu s názvem Aura. Myslím, že jsme na správným místě. Nejenže v motelu narazíme na pražáky, ale majitelé nám skočili i pro pivo a burek. Všichni koukají na televizi zavešenou nad barem. Zrovna dávají Godzilu, asi je to napínavý, ještě se tady kouří a všechno je tak trochu v kouřový mlze a to ta Godzila ve filmu taky. Ani bych se nedivila, kdyby vtrhla i do týhle poklidně ospalý atmosféry zapadlýho motelu na okraji města. Jsem po 14ti hodinové  cestě tak trochu ve změněným stavu vědomí a když dojíme, okamžitě upadám do celonočního kómatu. Zdá se mi sen, jak uklízím ze židle hromadu oblečení, která se pořád vrší a vrší a vrší a je nekonečně nekonečná…

Pokračování brzy…