Bůh je dokonalej…

Moji milí vesmírní jezdci. Nestíhám psát, protože mám co dělat. Co se kolem mě děje, je jeden zrychlený kolotoč událostí. Všechno se děje tak rychle a naráz, jakoby už nebyl čas ztrácet čas s malichernostma. Moc taky nepíšu z prostýho důvodu, protože bych nejradši psala o smrti a truchlení, kterým sama procházím. Nevím a nejsem si jistá, jestli by tohle téma někoho zajímalo. Tak to všechno zachytávám na kusy linkovanýho papíru a ukládám do šuplíku.

Kolem smrti je spousta věcí, který si nepředstavujete. Pro začátek jste přesvědčeni, že se něco takovýho nikdy nestane. Ne vám. Už vůbec ne někomu, koho znáte. Ne někomu, koho milujete. Žijeme své životy ve stavu zapírání. Ve slepé víře, že jsme jiní, vyjímeční. Že nás chrání tajemné silové pole, ve kterém jsme před smrtí neviditelní a ona nás nenajde. Když se vás dotkne smrt, už nikdy nebude nic jako dřív. Jsou to velmi hluboké transformační zážitky, kterými je potřeba si projít, i když bolí.

Procházím obdobím smutku a truchlení. Je to měsíc a půl, co odešel můj nejbližší člověk, můj táta. Vrátil se domů, kam všichni míříme. A přesto se pomalu plazím jednotlivýma fázema, který tak dobře popisuje Elizabeth Kubler Ross. Od hněvu, popření, výčitek… A ty se různě mění, každý den je to jinak. A každý den s úplně jinou intenzitou. Ty výčitky mají svůj bestiálně trýznící charakter. Nikdo vám je nevymluví a vaše hlava vymyslí nejmíň tisíc variant a způsobů toho, jak a co jste neudělali a zanedbali, a co kdo řekl a neřekl, a udělal a neudělal, a dokonce kdo si co myslel a neřekl a nemyslel a řekl. Je to normální? Je.

Když nepracuju a zrovna nepomáhám dál všem, a nepíšu si do šuplíku, tak hodiny medituju. Nořím se tam, kde je všechno víc jednoduchý a uklidňující. Zajímavý je, že pokaždý přijdete na ty samé fascinující závěry.

Naše životy řídí vesmír. Skoro každej náš krok. Narození i smrt. Všechno má svůj čas a smysl. Nazývají to koloběh života. Akorát si to tak trochu posí…(kazíme) svým vlastním egem a konstruktama v hlavě, který se postupně objevily se zraněním a traumatem, většinou z dětství i dospívání. A čím víc jdeme proti vesmíru, tím víc bojujeme sami se sebou. Sami proti sobě. Jako když se rve duše s tělem a rozum nad tím zůstává stát.

Karty jsou předem rozdány, akorát někdy je s nima pěkně těžký hrát. Proto je ten Bůh tak dokonalej…

Sdílejte na sociálních sítích

Napsat komentář