Silnice se nečekaně stáčí a zavádí mě čím dál víc hlouběji do lesa. Les svírá silnici z obou stran a působí hodně stísněně, míjím dopravní značku, na kterou jen tak nenarazíte. Značku s vozíčkářem a s nápisem, pozor na silnici se může pohybovat vozíčkář. Silnice lesem mě čím dál víc vzdaluje od civilizace a svobody. Jak moc, to zanedlouho poznám na vlastní kůži.

Poslední odbočka podle ukazatele Rehabilitační ústav Kladruby. Po pravé straně míjím zástavbu starých paneláků a doleva je vjezd na parkoviště hlídané kamerou. Jsem v Kladrubech, kam se chtějí všichni dostat a kde každého postaví na nohy. V dálce na kopci zahlédnu hlavní budovu. Je to asi čtyřpatrová stavba s bílou omítkou a balkonky, obklopená přilehlým lesem. Všechna podlaží mají balkony a velká okna. Pohledu na průčelí domu už mi nic nebrání a já rozeznávám park s minigolfem velkorysých rozměrů. Vládne tu ticho a klid. Cítím, jak mi povolují stažené svaly kolem zad a noha z jízdy v autě.

Cesta pro chodící stoupá parkem. Stromy začínají pomalu propouštět celou budovu a její přílehlé časti. Jsou to velké stavby s několika vchody. Mířím do přijímací kanceláře. Mám se tady vzpamatovat po náročné operaci plotýnky, kdy mi ochrnula noha. Můj plán je zdržet se tady 3.týdny, naučit se cvičit a odejít úplně bez bolestí. Naivní plán vím, ale nadějně to zní. Realita mě za chvíli čeká.

Po přijímací byrokracii pro mě přišla sestra a odvedla mě na pokoj nemocniční chodbou se třemi obřími výtahy umístěnými vedle sebe. Lůžkové oddělení 4 vládne ponurou tmavou chodbou i atmosférou. Jsme v podkroví, kde si o velkých oknech a balkonem můžu nechat jen zdát. Vládne tu staromódní nemocniční prostředí, kde by se dal natáčet film Rekviem pro panenku. Můj pokojíček má 2 postele s velmi úzkou uličkou, 2 noční stolky, 2 skříně, umyvadlo a malé střešní okno. A smrad. Je to tmavá místnůstka, kterou už obývá moje spolubydlící, ona je původce zápachu. No nazdar. Je to výzva. V tuhle chvíli tady chci spíš nebýt, než být.

Protože jsem také pozorovatel lidských duší a vesmírnej jezdec, rozhodla jsem se o fenoménu Kladrub a o lidských osudech „za zdmi“ napsat pár řádků. Zažila jsem tady spoustu věcí a poznala spoustu nových lidí a příběhů. Nebudu hodnotit péči, ta je tady asi dobrá, ikdyž já to nemůžu hodnotit. Nikde jinde v podobném zařízení jsem nebyla a tak nemám porovnání.

Moje péče zahrnovala 30 min.cvičení ve skupině, 15 min.cvičení v bazénu, dalších 15 min v bazénu volná zábava a 20 min.individuální cvičení s fyzioterapeutem plus 20 min magnetoterapie. Jestli je to málo nebo hodně, nejsem kompetentní posoudit. Už jen chodit ze cvičebny do cvičebny v tomto kolosu dá zabrat a denně jsem jen po budově dokázala nachodit 6000 kroků. Což je taková menší odpolední procházka pro handikepovaného člověka.

Mnohem víc mě ale zajímaly osudy lidí, osudy personálu a taky osud můj.

Pokračování příště…